Blog o tom, jak se dá krásně žít daleko od civilizace uprostřed přírody
Po dlouhé zimě jsme si udělali výlet do Valče, kde je krásný zámek a neméně hezký kostel. Kostel však jako vždy zavřený.
A ještě jsme stihli zajímavou přednášku o zaniklých obcích Doupovských hor. Bylo jich, těch obcí, opravdu hodně. A ne vše bylo zničeno do r. 1989. I po tomto roce se úspěšně ničilo a bouralo. A také kradlo. No jo no, holt vojenský prostor.
Ještě že ve Valči zůstal ten zámek, kostel a hezká fara. Vše krásně opraveno.
Že prší? No, prší. Však ono přestane. Přestalo. Alespoň na chvíli. Tak se jdeme projít. Aspoň na chvíli.
Mrholí. No a co, tak mrholí. Jdeme ještě kousek, vždyť je nádherně.
Bláto? V lese není bláto. To jen lidé vytváří bláto těmi svými auty a stroji na kolech. Nám to nevadí. Bláto k venkovu nerozlučně patří. Vlastně … existuje ještě vůbec venkov? Někde ještě ano, ale ubývá. Škoda.
Vlastně i zvířata vytváří bláto. Ale jen když jsou zavřená na malém prostoru. V přírodě zvířata bláto nevytváří. Vlastně divoká prasata ano. Ale jen někde, to aby se v něm mohla válet. Prasata to jsou!
My nejsme prasata. Co můžeme vybetonujeme, vyasfaltujeme, páč jak by to vypadalo někam přijít s botami od bláta. Fakt je, že ani to prase není tak blbý, aby kdeco vybetonovalo. Nebo všude nadělalo bláto.
Home office je prý děsně fajn, dozvěděli jsme se od jednoho pána z velkoměsta. Prý může být na vsi a pracovat z domova. A prý to ten venkov pozvedne. Asi tou jeho aplikací v PC. Tak to tedy určitě. Jen zapomněl dodat jak pozvedne. Asi k hvězdným výšinám a tam jak známo nesmí ani kohout zakokrhat a nedej bože aby smrděl hnůj. Nebo bylo někde bláto. No, jenže pak už to nebude venkov, víte pane?
Z vycházky jsme se vrátili trochu zmoklí, boty zablácené ale naše mysl … jak to napsat? V lese je prostě vždy nádherně. Díky za něj.
Na této stránce je možno vidět nefunkční odkaz na již neexistující rodinou firmu Domácí-vepřovka.cz
I přes vynikající kvalitu svých výrobků a enormní zájem zákazníků skončili. Z jakého důvodu psát raději nebudu.
Ten nefunkční odkaz zde ponechám jako tichou vzpomínku a memento na to, že v dnešní době snaha, um a pracovitost ne vždy stačí.
Jedenkrát Strakonice pronesl jsem u pokladny vlakového nádraží začátkem prázdnin, léta páně 1972. Bylo mi patnáct a jako čerstvému absolventu deváté třídy ZDŠ mi ležel svět u nohou. Tak vzhůru do světa. Tedy k tetičce do Strakonic, kde si mi otevřel zcela jiný, dosud nepoznaný svět.
Já kluk spíš z vesnice než z maloměsta, dosud bydlící ve starém domku bez koupelny, jsem se ocitnul v právě postaveném, ještě novotou vonícím paneláku s výtahem a pochopitelně i s koupelnou. A stal se ze mě lepší, t.j. městský člověk. Po krátkém poflakování po městě a nudění se doma, mi strýc nabídnul, zda bych nechtěl na brigádu k nim do fabriky.
Proč ne, řekl jsem si a záhy nastal den D, kdy jsem šel poprvé v životě do práce. Ovšem bylo před výplatou, a tak den před tím jsem musel dojít do krámu vrátit láhve, to aby bylo ráno na autobus. ,,Domluvil jsem ti místo v chromovně, budeš tam mít víc, ale je to rizikové pracoviště, tak je ti osmnáct! Jasný?“ Bylo to jasný jak facka. Tedy mě, ostatní to naštěstí neřešili, neboť při pohledu na to ucho, t.j. na mě, by jim to jasný moc nebylo.
I vyfasoval jsem dlouhou gumovou zástěru, gumovky a gumové rukavice. Hotový gumák ze mě byl. Galvanovna, hlásil nadpis nad vchodem do haly, ale nikdo tomu neřekl jinak než chromovna. Chromovaly se tam díly na motorky. Ta fabrika totiž byla ČZ Strakonice (kde jí je konec…), lidově zbrojovka.
Práce to byla jednoduchá, fyzicky nenáročná, a tak zbýval i čas na okukování holek. Obzvlášť skladnice Maruška se mi líbila. No, akorát líbila. Co se týkalo holek, byl jsem trouba. A navíc jak pravila moje tetička, v téže fabrice kantýnská: ,, Ta kouká výš, s tou nic nebude.“ Měla pravdu. Nebylo. Bylo a ve skutečnosti nebylo s jinou, ale popořadě.
A tak jsem chodil měsíc do práce a z práce, z práce občas nějakou holku doprovodil domů, ale jednu jsem doprovázel častěji. Dá se říci, že hodně často. Líbila se mi, hezky se s ní povídalo, jenže … já byl ještě patnáctiletý trouba a jí bylo dvacet jedna. Tak zůstalo u toho povídání. Naštěstí asi pro nás oba.
,, Až ti Kupka rozbije hubu, tak se nediv“, povídá jednou odpoledne strýc. Nechápavě na něj koukám a on pokračuje: ,,Jitka je vdaná, pokud ti to neřekla.“ No, neřekla. Já jí neřekl že to vím a doprovázel jí dál. Ale během krátké chvíle to tak nějak vyšumělo do ztracena. Zda v tom měl prsty můj strýc, nebo její manžel nevím. A ani mě to kupodivu nijak nerozhodilo.
Měsíc utekl jako voda, brigáda skončila a následovalo čtrnáct dní dovolené na Oslově, v podnikovém rekreačním středisku. No s tetičkou a strýcem pochopitelně. Těch čtrnáct dní bylo prostě bezva. Opět to byl pro mě úplně jiný, nepoznaný svět.
Jenže uteklo to a blížil se čas návratu, a také mé první výplaty. Ty rizikové příplatky byly opravdu na té výplatě znát. A tak v r. 1972 jsem jako patnáctiletý kluk pobral za jeden měsíc práce 2200,- Kčs čistého! O takové výplatě si mohl ledaskdo nechat jen zdát. Můj nástupní plat o tři roky později byl totiž 1800,-. Ovšem hrubého!
Tak tohle prosím byly moje nejkrásnější prázdniny.
P:S:
O tři roky později
,,Hádej kdo bydlí naproti v paneláku,“ povídá strýc při jedné z mých návštěv a potutelně se usmívá. ,,Jitka, támhle má okno a tady máš dalekohled“. Čekáte-li pokračování, tak nebylo. Jo, tím dalekohledem jsem se podíval. Tečka.
P:P:S: Ale hezká holka to byla furt …
To po obědě vyjdete na procházku, po dvou hodinách se vrátíte a začne slejvák jako hrom. Prostě paráda, tak jako vždy.
Prasátka se nám jaksi přemnožila. Myslím divoká prasata. Holt ještě není bída. Ono střelit prase je sice vzhledem ke způsobovaným škodám záslužná věc, získáte i velice chutné maso ale…. prostě je s tím spousta práce. Vyvrhnout, stáhnout, odvézt vzorek na rozbor a v konečném důsledku toho masa zase není nijak moc. Tedy pokud nestřelíte starou bachyni, na které si zas nepochutnáte. A to nemluvím o tom, že se blbě trefíte a to postřelený prase do rána hledáte.
A tak prasátka ryjou a ryjou tak, že by hned šly sázet brambory. Což je nápad blbej, neboť prasátka by je sežrala první noc po zasazení.
Prý když někde žijete delší dobu, začnou ve vašem okolí růst bylinky, které vaše tělo potřebuje. Něco na tom asi bude, neboť když jsem zde začal žít, záhy se zde objevila ve velkém množství třezalka tečkovaná. Ta je jak známo dobrá na uklidnění, lidově řečeno na psychiku. Sice jsem tento dar přírody nevyužil, ale ta příroda dobře věděla, co by mi tehdy prospělo. Příroda věděla, já v tu dobu ne. Tohle mi došlo mnohem později. To už jsem tu třezalku nepotřeboval a opět moudrá příroda to poznala, a třezalka tak nějak sama od sebe téměř zmizela.
A protože člověk žijící na samotě je přírodou obklopen neustále, vidí, jak se skladba rostlin v okolí mění. A není to tím, že krávy prdí, jak se nám některé hlavy pošahané snaží namluvit.
Teď se tu objevil podběl. Možná tu byl dříve, ale nevšiml jsem si ho. Až letos. Tak nevím, prý pomáhá při kašli a nachlazení. Na kašel netrpím a tak jen doufám, že mi tím příroda nechce cosi naznačit. Pro jistotu jsme ho trochu nasbírali a usušili.
Já vím, jaro už ofiko je, ale příroda se aspoň tady probouzí velmi pomalu.
Ale využili jsme krásného dne a udělali si takový pěší jedenácti kilometrový výšlap. Naše cesta vedla krásnými lesními pěšinkami a jediná vyjímka byla vesnice Tis u Blatna.
Občas na mě vykoukne na internetu reklama. Sice zbytečně, neboť 99,99% reklam ignoruji, ale….!
Vyskočila na mě reklama na maskáčovou bundu. Inu, tak trochu jsem se chytnul, neboť do lesa by se taková hodila. A tak jsem prohlížel a prohlížel a moc nechybělo a jednu jsem si málem objednal.
Ještě že málem. Říkám si: ,,Ty vole, k čemu ti to bude. Do lesa je to fuk v čem jdeš a jen vyhodíš část od června 2023 tak úžasně a nechutně zvýšeného důchodu.“
A tak ta jejich reklama vyšla na prázdno. Do lesa budu dál nosit to, co už dávno mám.
No, jednou jsme šli trochu dál než jsme plánovali. A já měl omylem na sobě starý vaťák, trochu otrhaný a dosti špinavý, neboť ho nosím ke zvířatům když kydám hnůj. I co čert nechtěl, potkali jsme nóbl rodinku. Ten jejich zhnusený pohled na mě byl opravdu nezapomenutelný. Někdo by se cítil blbě, ovšem já se doopravdy bavil. Neboť na rozdíl od nich, vím svoje. A jsem přesvědčen, že jsem stokrát svobodnější než oni. I v těch starých hadrech.
P.S. Do té tzv. civilizace chodím oblékán civilizovaně. I když … chodit jako bezďák, když bezďák nejsem má své kouzlo. Je to okno do duše ostatních.
P.P.S. Byla jedna paní, která se za mě styděla jen proto, že jsem nosil jako živnostník montérky a nejsem ing. I to se stává.
Zase jsem se té myši přežral. Zbyla jen kostička.
