Někde ve stodole Lenka vyhrabala kabát. Krásný, zelený, rok výroby 1958. Prostě poslední móda. Konečně mám to, po čem jsem léta letoucí toužil. Konečně jsem in, free a cool. A můžu jít lovit děvčata. Ony si totiž na módu velice potrpí. Ještě poprosím Evinku, aby mi na něj našila nějaké pruhy, neboť čím víc pruhů, tím víc Adidas. Tuhle jsem šel po Lubenci a fakt nekecám, holky se za mnou opravdu otáčely. Jenže holky byly stydlivé ( to víte, holt maloměsto), takže z toho nic nebylo. Ale kabát se jim líbil neobyčejně, protože téměř každá otáčela oči nábožně v sloup. Bohužel jen do té doby, než přišla Evinka a se slovy nedělej tu ostudu mě nacpala za řídítka mého tříkolového vozidla. Sama si sedla vedle mě (asi aby předešla tomu, že vedle mě bude sedět ta nejkrásnější z místních bezdomovkyň) a téměř nadzvukovou rychlostí jsme uháněli tam, kde bydlíme. Bydlíme na místě o kterém řidič jedné zásilkové služby prohlásil: já se na to můžu vysrat jezdit do takové prdele. No, byl to asi něžný romantik.
Rosteme
Mrzne až praští, ale my máme pelíšek a navíc jsme otužilí. Na noc nás máma pěkně nakrmí mlíčkem a zachumlá do pelíšku. Už je nám sedmnáct dní a rosteme jako z vody.
Páníčkové jsou pěkně zhýčkaný, ti si musí topit v kamnech a také nosit teplé oblečení. To nám stačí kožíšek a navíc ho máme hezky zbarvený. Ještě pár dnů a budeme papat sami a zapíjet to mlíčkem od maminky. Ale až budeme ještě větší, už nám maminka mlíčko nedá. Ne že bychom ho nechtěli, ale prostě nebude. Ale páníčkové nás o hladu určitě nenechají. No a páníček bude muset udělat pro nás další bydlení, protože se pěkně rozrůstáme. Další dvě tety totiž čekají miminka.
Talíř
nikoliv UFO
Je zajímavé, že čím je člověk starší, tím více se mu vybavují věci dávno zasunuté v paměti. Třeba první láska. Na tom by nebylo nic divného, ale ta první láska byla v mateřské školce. Nebo jak jsme se jako malé děti chodily koupat do „vrbiček“, což byla tůňka v potoce, kde o kousek níž byli raci. I ryby jsme chytali do košíku.
Podél Struhařského potoka
Vůbec se mi tady nelíbí
Tam kam nikdo nechodí
Spokojená rodinka
Tak už nám je nějaký ten den. Papáme seno, ječmen a milujeme kopřivy. Papat kopřivy nás naučila panička. A že toho spořádáme, vždyť je nás třináct. Dnes už jsme velký stejně jako naše máma a brzy i my budeme mít dětičky.
Hraj si, tu máš kohouta
Tak tohle byl mazlíček. Každý večer sám přišel se pomazlit. Jenže jsem musel na několik dní odjet a on zapomněl. Ale krásně uměl drbat ve vlasech. Měl na to talent. A jmenoval se Pepíček.
Idylka
Bez zvířátek by bylo pusto a prázdno. Pár takto strávených chvil dá tisíckrát víc než třeba pobyt ve městě. Ano, občas sice šlápnete do hovínka, ale lepší hovno na botách než na duši.
Jo a tzv. vůně domova, pro někoho děsnej smrad, pro někoho opravdu vůně. Holt někomu nesmrdí hnůj, někomu peníze.
Podzimní krajina
Boty od bláta, občas trochu zadýchán, copak je asi za obzorem?