Blog o tom, jak se dá krásně žít daleko od civilizace uprostřed přírody
Tak seno máme pod střechou. Tedy sena trochu, většinu ho stejně budeme muset koupit. Ale naše seno je prostě naše seno. Letos ani nezmoklo.
No a abychom se nenudili, udělal jsem ohrádku na kachny a kachník z toho co dům dal, aby měly holky kde bydlet. Už se na ně těšíme. A těšíme se dvakrát. Poprvé až je dovezeme a podruhé až budou na pekáči. Tedy pokud se vše zadaří, tak jak má.
Na úvod úryvek z jakési diskuse na internetu: ,, Dříve dědek večer naklepal kosu, ráno si dal panáka slivovice a do oběda toho posekal tolik, že to ženský nestačili do večera rozházet. Dnes k tomu potřebujeme počítač, internet a půl dne diskutovat, zda jít vůbec kosit.“
O sečení kosou jsem začal uvažovat z důvodu, že koupené seno stojí za prd, křoviňák to rozmydlí a bubnová sekačka je drahá a na ten náš kousek se vůbec nevyplatí.
Jenže opravdu kvalitní kosa plus kosiště se kterou jde sekat a není to motyka stojí ….. pozór … 4500,- dluhem podložených Kč. V hyper super kvalitní kosu fakt nekoupíte. Osobně vyzkoušeno.
Dávat tolik peněz se mi nechtělo a protože všechno na tomto světě má svůj čas, mám kosu i kosiště velice kvalitní, navíc léty i generacemi vyzkoušenou. Ano, doslova generacemi vyzkoušenou, neboť s ní sekal můj praděda, děda, strýc a nakonec i já.
Ano, jedna jediná kosa a čtyři generace. Kolik dnes jeden zahrádkář za svůj život oddělá motorových sekaček? A vydrží ta sekačka ty čtyři generace? Kolik benzínu nebo elektriky to spotřebuje? Ta kosa stojí jen a jen vaší ( mojí) energii.
Jo, zpohodlněli jsme. Ani mě by nebavilo takto sekat hektarovou louku, zlatá technika. Ale pokud je to zábava, má to sečení kosou své kouzlo. Ten pravidelný zvuk jak kosa podřezává stébla trávy, zvuk když kosu brousíte a ještě slyšíte nádherně zpívat ptáčky. A u toho všeho se mi hlavou honily vzpomínky na ty moje předky, kteří už nejsou mezi námi.
Moje rada na závěr: Pokud máte zahrádku, zkuste to taky. No já vím, anglický trávník kosou fakt neuděláte, v trávě se nesmí šlapat a musí se nechat hodně narůst. A navíc musíte vstát brzy ráno, dokud je rosa. Kosou se totiž tráva seká mokrá.
P:S: Utahaný jsem byl jen o malinko více než s křoviňákem.
Já vím, na podzim plochu kde jej chcete mít zorat nebo zrýt. Jenže pokud máte pozemek, kde je v podstatě hlušina je tento postup na prdlajs.
Jiný postup je jednoduchý, ale musíte mít hnůj. To je ten úžasný produkt hospodářských zvířat, který mnohým smrdí a některými entitami je přímo nenáviděn a dle konspiračních teorií ho prý chtějí zakázat.
Na vybraný pozemek navezete vrstvu hnoje. Na ten hnůj navezete zeminu, která nemusí být ani moc kvalitní. No a od podzimu do jara to několikrát přejedete rotavátorem. Odborně se tomu říká rotační kypřič. Pokud nemáte hektar, stačí elektrický z hypersuper.
Do jara vznikne kvalitní zemina, do které nasázíte ranné brambory. Ty tu zeminu dále vylepší, rozloží se zbytky toho hnoje a po sklizni brambor můžete hned v srpnu nasázet třeba jahody.
Jen asi mrkev nevypěstujete, neboť vrstva zeminy je malá, ovšem pro mělce kořenící rostliny dostatečná. Tolik moje vlastní zkušenost.
Výsledek je vidět na obrázku. První rok (letos) nasázené brambory, za nimi po jejich sklizni vloni v srpnu nasázené jahody.
Pokračování povídky Jonáš
Uběhlo dlouhých pět let od doby, kdy Jonáš odešel do hor. Dlouhých pět let teroru, kvůli němuž přežilo pár lidí. Z těch přeživších se pomalu stávali zombíci. Aby také ne. Vždyť to byl účel. Přirozené jídlo nebylo, to bylo zakázáno. Vše co se dalo sníst, bylo jen umělé, vyrobené průmyslově z ropy a jen pánbu ví, co do toho přidávali za svinststvo.
Jonášek si už tehdy moc přál utéci s dědou do hor, ale i když mu bylo patnáct, měl rodiče, které opustit nechtěl. Ale myšlenka odejít za dědou mu stále vrtala hlavou. A když jeho rodiče přišli o život, jeho touha zmizet se změnila v posedlost. Jenomže opustit Zónu bylo díky implantovanému čipu nemožné. Našli by ho okamžitě.
Dobře si pamatoval kudy vede cesta tam nahoru do hor a kde děda vybudoval ten úkryt. Jen vymyslet bezpečný způsob jak zmizet. Což o to, se zmizením by si snad poradil, ale ten voperovaný sledovací čip, to byl problém. Vyndat ho z těla, to by zvládl doktor, ale za to byl trest smrti a nikdo si to nedovolil.
Až jednoho dne. Jednoho dne přestalo vše fungovat. Tedy vše, co bylo na elektřinu a nebo v tom byla elektronika. Což bylo úplně vše. Jonášek díky dědově vyprávění věděl čím to je. EMP, tedy elektromagnetický puls. Spálí neopravitelně úplně vše, co souvisí s elektřinou. A díky dědovi věděl i co bude následovat. Ten nejkrutější boj na život a na smrt pro kus žvance a hlt vody. Nebylo na co čekat. Cesta byla ven byla volná.
Jonášek v rychlosti naházel do batohu tu trochu zásob jídla ( dá li se to tak nazvat) co měl, a vydal se na pochod. Do druhého dne by mohl být v horách u dědy. Cesta sice za tu dobu trochu zarostla, ale bloudit nemusel. Těšil se, že konečně uvidí dědu a že ho čeká nový život. Netušil, že …. netušil, že dědu ani chatu nenajde. Netušil, že najde jen pomalu zarůstající spáleniště.
Dlouhou dobu stál nad tím vypáleným čtvercem čtyři krát čtyři metry a stokrát se ubezpečoval, že to je to místo. Bylo. Nespletl se. Pomalu a se slzami v očích sbíral žárem pokroucené zbytky plechového nádobí a pár popraskaných porcelánových hrnečků. Stmívalo se. Jonášek si sedl pod strom a protože únava udělala svoje, vzbudil se až ráno.
Vzpomněl si, že o kus dál je jeskyně, kam děda ukládal nářadí a také zásoby, semínka a podobné užitečné věci. Měl štěstí, jeskyně zůstala nedotčená. A měl štěstí také v tom, že bylo jaro a tím pádem vhodná doba pro sázení a setí.
Jonášek začal smutný, velmi tvrdý, ale konečně svobodný život. Jen to spáleniště mu nedalo spát. Dobře tušil, že obyčejný požár to nebyl.
Několik fotek z výletu do Kadaně. Někdy tam také zavítejte. 
Měl bych zase napsat něco o životě. Tedy o našem životě tady na samotě. No, to zas bude slátanina, případně slohové cvičení žáka ZŠ. Tedy pokud se ten ústav ještě tak jmenuje.
Kruci ti zase dneska řvou. Pokud vás zajímá kdo, tak ptáci. Sotva se začne rozednívat, spustí úžasný koncert který v tichu zdejší samoty obvzláště vynikne. Pane jo, čtyři ráno, tak si zpívejte, já si ještě pospím.
Sem si pospal a je půl osmé. Ten zvláštní stav kdy se mi nechce ležet ani vstávat mívám docela často. Ale nakonec vždycky vstanu, tak je to dobrý. Rozhýbat se chvilku trvá, ale nakonec zvládnu i to. Zlatý důchod. Už to vidím, jak 68letí instalatéři táhnou wc kombi do pátého patra bez výtahu. Jo, byl jsem instalatér, tak vím co to obnáší.
Přisunu stoličku ke kamnům, zatopím a chvíli čumím do ohně. Ta prosklená dvířka jsou báječný vynález. Pohled do ohně mě asi bavit nepřestane. Navíc nemusíme dávat tolik těm zlodějům za elektřinu, neboť na kamnech i vaříme, pečeme a ohříváme vodu. Jo, dá to práci, aplikací v mobilu se to dřevo fakt nenařeže. Mimochodem … slovo aplikace nesnáším. V hypersuper na otázku pokladní zda mám aplikaci odpovídám: ,,Jakou abdikaci? Abdikovat nehodlám.“ Asi si myslí něco o praštěném dědkovi, soudě dle jejího pohledu. Aspoň nemá tu pracovní dobu tak stereotypní. A vzhledem k tomu, jak lidi děsně rádi zadarmo (!) pracují pro hypersuper ( samoobslužné pokladny), tak o tu práci jednou stejně přijde. Ale kunerol vám o její plat neslevní. ( Kunerol = ztužený tuk, děsná mňamka, blééé).
K snídani polívka ( u nás není polévka a ani mléko, nýbrž polívka a mlíko, a to mlíko ještě kozí), nezbytné kafíčko, trochu masochismu na Novinkách.cz, projedu konspirační weby a jdu přihrnout brambory. To mám co dělat celé dopoledne, neboť víc odpočívám než makám. Odpoledne nahodím na hrb křoviňák, posekám trochu trávy a mám toho dost.
Mezitím Evinka vaří, krmí zvířata, krmí i mě, pleje ( nikoliv kleje) záhonky. Občas je to i podej, podrž, dones, udělej mi kafe atd., za což jí patří můj veliký dík.
Tak takhle nějak s menšími obměnami si žijí důchodci na samotě.
P:S: Jednou za čas si uděláme výlet, to abychom viděli jak to vypadá mezi lidmi. Potom dlouhou dobu nikam nemusíme, neboť …. no …. o tom radši nic psát nebudu.
Mějte se fajn.
No a je tu už nějaký čas jaro. Doposud studené, ale přijde mi, že takové jaro kdysi bývalo.
Stihli jsme zasadit brambory, rajčata i papriky, vysít nějakou tu zeleninu a budeme bojovat předem prohranou bitvu s plevelem. Jo a také jsem stihl 1. května políbit svojí milovanou ženu pod rozkvetlou třešní, což považuji za nejdůležitější počin v měsíci květnu. Ono v nejhorším tu zeleninu člověk koupí, ale nepolíbená manželka … hmm, to není dobré. .-)
Takže budeme plít, nikoliv klít, potom sklízet, zavařovat a za chvíli budou Vánoce. Že jsou daleko? Uvidíte jak to uteče a budou tady. A jak v dobrém rozmaru občas podotýkám, skončí zasraná vedra a přijde zkurvená zima. 
Byli jsme opět nakoupit to nejnutnější a při pohledu na cenovky jsem si začal zpívat starou písničku od Matušky: ,, …. a ceny jsou stálý a lidi se maj…“ I když po shlédnutí filmu o francouzské revoluci 1848, si myslím, že ve srovnání s tou dobou, opravdu mají. Mimochodem, je to velice poučný film z hlediska opakování historie. Ony i romány od Balzaca jsou hodně poučné, ale kdo by to dnes četl, že jo. Já je jako mladík přečetl všechny, z toho polovinu ve slovenštině, protože česky nevyšly.
Lidi dnes až na vyjímky nečtou. Tedy knihy. A mám obavy, že jednou bude komunikace stylem o.k., wow, wau, omg, super a pod. Čímž se kruh uzavře, a pokud Darwin nebyl podvodník a jeho teorie je pravdivá ( o čemž pochybuji), budou z nás opět opice. Což je docela hezká budoucnost, neboť je naděje, že se z nás jednou stanou opět lidé. Jistě k obrovské a neutuchající radosti planety.
P:S: V románu od Balzaca jsem se jako kluk poprvé setkal se slovem exekutor, exekuce, a co to obnášelo. A nechápal, jak to bylo možné, neboť za mého mládí toto neexistovalo. A naivně jsem si myslel, že to už nepřijde. No, a jak se dočítám už hodně let, tak přišlo. Což je jen malinká ukázka toho, jak se dějiny opakují. Jen v jiných kulisách, s jinými herci a v jiných souvislostech.
P:P:S: Král Ludvík XVI si na svoji ochranu pozval švýcarskou gardu. Bylo mu to prdlajs platný. Ale to opravdu vůbec s ničím nesouvisí….
Po čase jsme opět usoudili, že by bylo dobré nebýt zalezlí na samotě a podívat se, jak se žije mezi lidmi. A protože jsem vlakem nejel nejméně 15 let, padlo rozhodnutí projet se vlakem, a při té příležitosti navštívit Karlovy Vary, kde jsem byl kdysi jednou, a to někdy v minulém tisíciletí. Navíc trať vede podél řeky Ohře, a tak bylo na co se dívat.
Tak tedy ten vlak. Já pamětník parních lokomotiv (byly nádherné) a dřevěných lavic ve vagonu, jsem nečekal takový luxus. Místo uši drásajícího skřípění vlaku při brždění ve stanici, tento přijel i zabrzdil téměř neslyšně. Dveře se otevřely samy a vyjel takový minischůdek. Ovšem tak vysoko, že nastoupit byl téměř horolezecký výkon. Vzhledem k naší trénovanosti ve zdejším terénu jsme nástup zvládli celkem v pohodě. Ovšem jak by nastoupil méně zdatný člověk si představit nedovedu.
Jak vlak potichu přijel, tak se i téměř neslyšně rozjel. Sedačky pohodlné, místa i pro dlouhána dost, ovšem dva tlusťoši vedle sebe by měli problém. Průvodčí přišel vzápětí, zrakem zkouknul zda je nám 65+, usoudil že staře vypadáme dost a tak poloviční jízdné nemusíme dokládat občankou. Peron ve Varech už je moderní a skákání z vlaku ve stanici se nekonalo.
Vary jsou hezky opravené, radost se dívat na ty krásné baráky. Lidí mraky, čeština moc slyšet nebyla. Zmrzlina za 40,-, zato dobrá a porce obrovská.
Lanovkou jsme vyjeli nad město, výtahem na rozhlednu, pokochali se výhledem a pomalu byl čas jít na vlak. Cestou zpět jsme si na lavičce dali oběd z vlastních zdrojů, ovšem v výhledem na grandhotel Thermal, to aby nám lépe chutnalo. A věřte, že chutnalo. Aby nechutnalo, když jsme po městě ušli osm kilometrů. Ono vidět ty ceny v restauracích, to důchodce přejde chuť na to tata, a je rád za vlastní jídlo a vodu ze studánky.
Už se těšíme na další výlet, asi zase vlakem. Nemusím řídit a mohu se kochat krajinou. Jo, a skoro všichni ve vlaku čumí nikoliv na krásy naší vlasti, ale do matlafónů.
Chodíme okolo velice často. Ne, trampy zde neuvidíte. Pravá trampská osada to není. Ale je hezká a na hezkém místě. A k takovému krátkému pobytu jako stvořená.
Stojí tam už přes rok a kupodivu, i díky bohu to zatím nikdo nezničil. I my se tam občas, pokud tam nikdo není zastavíme, posedíme abychom si odpočinuli a jdeme dál.
Čertův potok …. ano, koryto potoka tam sice je, ovšem vodu v něm jsme letos viděli poprvé. O to je to posezení v tomto místě příjemnější. 
Tak díky stavitelé této osady za příjemné posezení. Rušit nebudeme. Jen pokud tam nikdo není chvilku posedíme.
Zajímavá stavba v jedné vesnici.: 