Blog o tom, jak se dá krásně žít daleko od civilizace uprostřed přírody
Receptů na vlastní uzeniny je všude mraky, jen si vybrat.
My zkusili kuřecí párky a klobásy s kozím masem. Děláte-li to poprvé, tedy ty uzeniny :-), je to tak trochu detektivka jak to dopadne.
Ale dopadlo to dobře, každý kdo ochutnal, tak chválil. Aby taky ne, uzeniny bez chemie, jen koření a maso z vlastního chovu. Žádný separát, glutamát a podobné chemické šmakulády. A ta vůně ….
No jo, jen je s tím práce a to se mnoha lidem nechce.
…. tak sem dám jeden můj starší článek:
Jako kluk jsem na tábory jezdil velice rád. Jel jsem už potřetí a tak jsem se docela těšil.
Hned zkraje mě poslali něco donést na ošetřovnu. A tam jsem uviděl tu nejkrásnější vílu na světě. A protože nemocné víly potřebují kytky, tak jsem jí hned jednu donesl. Asi to nic vážného nebylo, protože Anička byla druhý den zdravá jako řípa. A aby opět neonemocněla, nosil jsem jí kytky každý den. Ostatní holky se sice chichotaly, ale po čase je to přešlo. A my byli spolu jak jen to šlo. Šlo se na pochod, byli jsme spolu, šlo se na dřevo, nosili jsme ho spolu. A večer jsme seděli u táboráku a drželi se za ruce. Vedoucí byli bezva, po očku nás jen pozorovali a shovívavě se usmívali.
Každý turnus se chodilo jeden den na brigádu, ušlapávat trávu kolem malých stromků v lese. Jenže ten den brigáda skončila snad dřív než začala. V táboře nám oznámili, že nás přepadli rusové a jede se domů. Takže rychle sbalit a šup do autobusu. Samozřejmě my s Aničkou vedle sebe.
Vyklopili nás před fabrikou kde si nás měli vyzvednout rodiče. Jenže táta byl někde na montáži a máma v Praze. Zůstal jsem tam sám. Po chvíli přifrčela šestsettrojka a odvezla mě ( a že to byl zážitek vézt se v takovém autě) před náš barák. Ale doma nikdo. Tak mě odvezli k mému prastrýci a já tam prožil další báječnou část prázdnin. Měli tam na prázdninách ještě jednoho kluka a tak jsme spolu lítali po okolí, křídou psali na silnici nápisy jako třeba vrať se Ivane a pod. a z novin vystřihovali články, lepili je na čtvrtku a vydávali samizdatovou mladou frontu. -:) A vůbec nic jsme si z ničeho nedělali. Prostě parádní zábava.
No, na Aničku jsem si ani nevzpomněl. Až po moha a mnoha létech jsem nastoupil do fabriky která tehdy pořádala ty tábory. A tam pracoval pán, který měl stejné příjmení jako ta moje tehdejší dětská láska, a věkem mohl být její táta. Nikdy jsem nenašel odvahu se ho zeptat, zda nemá dceru jménem Anička. Jen jsem tušil že má, neboť bydlel ve stejné vesnici jako tehdy ona.
Ono kozí maso je fajn, pokud se dobře připraví je i chutné, jenže … jenže čeho je moc toho je příliš, a nutno přiznat, že pečená kachna chutná lépe. Tak tedy co s tím?
Po krátkém přemýšlení se událo toto:
Kozí maso dáme na 1,5 hodiny vařit v osolené vodě. 
Poté jej dáme tak na 4 hod. do udírny. Udíme na 80 st. Maso vyndáme, obereme libové a zbytek hodíme psovi. ( Přežere se, tak bacha.)
Maso na hrubo umeleme, dosolíme, napěchujeme do sklenic a zalijeme rozpuštěným vepřovým sádlem.
Zavaříme první den dvě hodiny,
druhý den ještě jednou 1 hodinu. Je to maso, prý se to má takto dělat.
Kosti a zbytky co pes nesežral rozdrtíme slepicím. Ani zrno nazmar … ehm, ani kousek nazmar.
No a my si po vychladnutí sklenic můžem dát chleba s báječnou kozlovkou. Kozlovka je prosím od slova vepřovka.
Pokud si chceme upéct kachnu, máme dvě možnosti. Buď si jí koupit v obchodě, nebo si odchovat vlastní. Nutno podotknout, že koupě v obchodě je opravdu nejjednodušší způsob jak se k uvedenému zvířeti i pečínce dostat. Ovšem tím se připravíme o spoustu radostí, starostí i práce.
A jak ten domácí chov funguje? Takto aspoň u nás.
První starost je sehnat kachňata. Máme spolehlivého dodavatele, ovšem 70 km daleko. Tak si prostě uděláme výlet a přivezeme 20 jednodenních žlutých, nádherných a roztomilých kuliček. První tři týdny jim musíme topit, neboť mámu nemají a nemá je kdo zahřát. Pouze infra žárovka nad nimi.
Po třech týdnech jdou poprvé ven a poprvé vidí trochu větší vodní plochu než je napáječka. To vám je radosti. A věřte, že si to užívají.
A dál už jen krmíte, měníte vodu v tom malém bazénku co mají k dispozici několikrát denně, a večer je nesmíte zapomenout zavřít do kachníku, jinak přijde liška a hostinu bude mít ona, nikoliv vy.
No a po zhruba devíti týdnech přijde ta nejméně příjemná práce. Asi už tušíte jaká. Zabít, oškubat a vykuchat. A musíte to stihnout během týdne, než začnou přepeřovat. Pak už je oškubat je nadlidský výkon. Druhou šanci na škubání máte až za dalších šest týdnů.
Výsledkem vašeho snažení je vaše vlastní masíčko a kachny vážící plus mínus tři kila s vynikající chutí.
Pokud vás zajímá, na kolik ta sranda vyjde, tak zhruba stejně jako byste si jí koupili v hypersuper. No jo, ale ta báječná chuť, tak ta je k nezaplacení. Prostě …. musí vás to bavit. A o tom to je.
Já vím, ještě jsou daleko. I když, uteče to tak jako vždycky. A přijde obligátní otázka: ,, Co jste si dali k Vánocům?“ A naše odpověď je vždycky stejná: ,,Nic.“
My totiž máme Vánoce pořád. Dárky nám dává příroda a zahrádka, což je pro nás hodně moc. Vždyť máme od jara do zimy téměř vše. Zeleninu, ovoce, brambory, borůvky a na podzim ještě houby. Vlastně i to maso a mlíko máme vlastní. Pro někoho málo, pro nás poklad.
Ono udělat si radost kolikrát nestojí vůbec nic. Třeba dnes jsem udělal ze zbytku sporáku a topeniště pod kotlík kamínka na vaření. Řeklo by se blbost. Ale měli jsme radost že to funguje a vím, že přes léto na tom vařit budeme a ušetříme za tu elektriku, která je u nás prý nejlevnější na světě a přilehlé galaxii. (-:
A protože jsme šetřili hodně, tak nám vrátili přeplatek. No, a za něj jsme si koupili udírnu. A naložili masíčko a už se těšíme jak si pochutnáme. Prostě zítra se udí a budou bez ohledu na roční období Vánoce.
Nevím proč mi pořád reklamy nabízejí prý chytré hodinky. Já tedy nevím, ale chytrost si představuji úplně jinak. To, že ten krám něco měří a někam, neznámo kam posílá to, jak jsem se pohyboval, kde jsem byl a jak jsem se vyspal je chytrost někoho jiného, nikoliv těch hodinek.
To fakt musí být úžasný pocit, když si po ránu řeknu jak jsem se krásně vyspal a ty blbé .. ehm … vlastně chytré hodinky mi hlásí, že jsem spal blbě. To bych měl hned po náladě.
Jo, prý to měří i kroky. Kroků udělám tolik, nakolik se cítím a měřit je fakt nepotřebuji.
On ten křáp toho prý umí víc, ale pořád je to jen jakési měřidlo. Nic víc. Chytrost fakt vypadá jinak. Ale je to hezká hračka, to jo.
A ještě jsem si všimnul, že s tím klumprcajkem některé uvědomělé entity platí třeba v hypersuper a pod. Jó, je to táááák pohodlné. Aspoň má ,,velký bratr“ přehled. Tak jo. Jen nevím, proč když to vidím si vzpomenu na ty naše kuřecí brojlery.
I když, asi si je budu muset pořídit. To abych byl pokrokový, free, in a cool. Vždyť už to má každý.
Tolik názor křupana ze samoty. Mějte se fajn.
A vážilo vykuchané 2,80 kg. Nebylo to hovado, byl to brojler. To je ta hrůza, co lidé stvořili z normální slepice, protože mamon a rychlý prachy.
A jak blbě vypadal, tak i blbě chutnal. Zlatá kuřata kalimero, kachny i králíci. Takže jak jsem psal níže, brojlery až na úplně nejposlednějším místě, kdyby nebylo nic jiného. Prostě je to bláto bez chuti a vůně.
Ale prý umělé maso z laboratoře (později z fabrik) bude chutnat skvěle. Jen co to rozjedou ve velkém. A červíci prý také budou výživná mňamka. Jen nevím, zda se mám těšit. Zatím mi při té představě naskakuje kopřivka a zvedá se mi žaludek.
P:S: Zvířata chováme pro chutné maso. Ale je radost se dívat na zvířata plná elánu a zvířata pohledná. Brojler fakt nesplňuje nic z toho.
Ono je to v té hale kde jich jsou tisíce jedno. Tam se na krásu opravdu nehledí. A chuť? Tu doženeme glutamátem. Vždyť to lidem chutná. Tak vo co gou, že jo.
… a měli se dobře. Ti brojleři. Jen mě při pohledu na ně napadá, co lidi stvořili za hrůzu.
No já vím, brojlerové kuře bylo vyšlechtěno, aby rostlo rychle a sežralo co nejméně krmiva na kilo masa. Na nic jiného se nehledí. Takové kuře umí jenom ležet, žrát, pít, srát a přibírat na váze. Je rádo, že vůbec dojde ke krmítku a napáječce. Na jiný pohyb nemá náladu a ani sílu.
Vzali jsme s kachničkami šest kousků těch kuřecích zrůd spíš ze zvědavosti. Ale řeknu vám, dívat se na ně, je přímo utrpení. Ve srovnání s ostatními kuřaty i kachnami je ten rozdíl v životním elánu nepředstavitelný.
No, když už jsou na světě, tak je dokrmíme. Ale dokud to nebudou jediná kuřata na světě, tak nikdy více. Ten pohled na ně fakt bolí. I když … občas mi něco i připomíná.
P:S: Pokud jste dle nadpisu čekali politickou satiru, tak ta opravdu nebude.
Včera jsme si přivezli další právě vylíhnuté kačenky.
Do toho bych se asi nevešel, ale jinak roztomilé.
