Od práce mě vyhnal déšť, což je v tomto podivném světě pozitivní zpráva. Pozitivní ne proto, že mě vyhnal, ale proto, že prší.

Vzhledem k tomu, že se blíží zima a je potřeba míti suché dřevo, stavím nový dřevník.  No a ten déšť mi tu činnost překazil a já se uchýlil do chatičky, kde zatím Evinka řádila v kuchyni. Upekla králíka, buchtu a udělala naší báječnou zmrzlinu. No, pěkně jsem si nacpal panděro a navrch ještě přišla ta zmrzlina. S ní se u nás netroškaří, dělá se ze tří šlehaček, šesti vajec a šesti lžic medu. Kalorická bomba jak hrom. Výživová poradkyně by z nás radost asi neměla ale je nám to fuk, páč syrová vejce jsou zdravá a med také.

Jo a včera z nás bylo pár lidí pafff. Přijela pošťačka, postarší paní, hodná, usměvavá a vždy v pohodě. Protože takových lidí moc není a zbylo mi pár knížek, jednu jsem jí věnoval. Asi se jí to moc často nestane a tak údiv vystřídala nefalšovaná radost. Ani nechtěla odjet dokud jsem jí nenapsal věnování.

Kráčíme si po městě a potkáme paní z banky, která nám kdysi zařizovala úvěr. Kupodivu si nás po těch létech pamatovala a optala se jak se máme. Po pravdě jsme odpověděli, že jsme asi nejspokojenější důchodci na světě. Zřejmě takovou odpověď nečekala a ten údiv opravdu hraný nebyl. Když jsme dodali, že bydlíme na samotě,  tak že prý to musí být nádherné a že se nám ani nediví.

Šlehačku na zmrzlinu kupujeme. U pokladny povídá Evinka, že to zaplatí ona. A následoval náš humor a dobrý rozmar:

– Já to zaplatím.

– Tak to si tě už asi vezmu když máš tolik peněz

– To bych se ale musela rozvést

– Tak jo, a toho tvýho pěkně oškubem

– Toho už jsem oškubala já

Pokladní jen nevěřícně zírala a co si myslela, to fakt nevíme