Černá placka

Po létech věrné, i když jen občasné služby mě opustil můj starý tlačítkový telefon pro důchodce. Uměl volat, psát esemesky a nic víc. Nutno podotknout, že jsem nic více od něj nežádal, neb více neuměl. A nic jiného jsem ani nepotřeboval, neb telefon je od slova telefonovat.

A protože Ježíšek si letos pospíšil, přinesl mi takovou černou placku na který krom dvou tlačítek není zhola nic. Ani hezký to není. I byl jsem tedy poučen, že to je telefon, zvaný chytrý. Untuitivně jsem ho dokázal zapnout a tím jsem skončil, neboť to psalo nějakou pro mě neznámou haťmatilkou, který jsem jako český patriot vůbec nerozuměl. To je angličtina dědo, byl jsem poučen zeťákem. Jo aha, to je ta řeč o které zlí jazykové tvrdí, že je to zprzněná latina. Nevím, anglicky neumím a latinu měl naposledy jako student můj tatík na gymplu. Ale i tak se mi to nějak nezdá. To určitě bude nějaká odporná konspirační teorie.

A tak nastoupila mladá, chytrá a krásná generace, aby ten technologický zázrak starýmu, hloupýmu a ošklivýmu dědkovi zprovoznila. Sice to chtělo po mě všechny údaje, možná i číslo podprsenky mojí paní, ale budiž. Rezignoval jsem po sdělení, že je to dnes normální.

No, telefonovat to umí, sms posílat taky, dokonce i ten vocas … ehmmm… vocap to má. Ba na tom chodí dokonce henty internety, které jistá chytrá dáma chtěla kdysi zrušit. A světe div se, mám na tom úžasným telefonu i ty abdikace… pardon, aplikace do hypersuper. Možná  budu mít levnější máslo. A to se vyplatí, nechci slevu zadarmo jak kdysi pravil známy komik.

Abych to jen nepomlouval, umí to moc hezky fotit. Vypadá to, že můj starý koníček (focení a následná úprava fotek v PC) je v háji. Hezká fotka z toho vyleze bez práce. Ať žijí Kalhounovy myši! ( Vygůglit co to je prosím, neb analogie s dnešní společností je více než výmluvná.)

Tak jo, už jsem free, cool a in. Už mi chybí jen chytré hodinky na placení v hytlermarketu.

Jen když tu placku někde vytáhnu, připadám si jak debil. A moc dobře vím proč. Nevíte? Já vám to povím, prohrál jsem. Přemýšlejte proč. Děkuji.

 

 

 

Osiřelé pastviny

Venku je pěkná mlha, pravila moje ženuška dnes ráno po snídani. A vzápětí dodala, že hnít v chatičce tedy nebudeme, vezmeme kárku a dojedeme pro ty větve, co se válí u cesty do lesa.

Jak pravila, tak se i stalo. Neboť zdejší podzimní mlhy oba milujeme. A navíc spojíme příjemné s užitečným.

Kravičky včera odvezli a tak okolní pastviny osiřely. Ty kravičky nám dělají milou společnost od jara do podzimu a bez nich tady na samotě něco chybí. Vždyť je máme přímo u chatičky a tak se několikrát denně přišly podívat, co je u nás nového. Ten pocit když odjedou je takový zvláštní, nepopsatelný. Jako by chyběla nějaká nezměřitelná energie.

Na pastvině kde se pasou, rostou staré jabloně a tak jsme se došli podívat, zda nám ty holky nechaly nějaká jablka. Ony totiž si ta jablka umí setřásat a jde jim to velice dobře. Chytí do čumáku větev na kterou dosáhnou, a prostě třesou dokud jim nějaká ta jablka nespadnou. Ani do Kauflandu nemusí. Nějaká nám tam nechaly, a tak domů neseme ještě touhle dobou dva kýble jablek. Krásně dozrály a jsou nádherně zbarvená. Taková nemají ani v hypersuper pod těma jejich speciálníma žárovkama.

Prostě dnes, jako jindy takový docela obyčejný den.

 

Dva světy

Uplynulo příjemných dvanáct let života v malinké chatičce na samotě. Za ty roky jsme se mnohému naučili, hodně poznali i zažili to, co jiní nezažijí za celý život.

Život v přírodě je krásný, ale také náročný. Co si neuděláte, to nemáte. A pokud chcete svoje jídlo, hezky si to odpracujete. Ovšem tu práci musíte brát jako zábavu, jinak skončíte po první zimě někde ve městě v paneláku. A nás to bavilo, i nadále baví. Jenže ..

Jenže s přibývajícím věkem ubývají síly a to, co jsme dříve udělali za den, to nám teď trvá týden a podvědomě se vkrádá obava co dál, až to jednou prostě nepůjde. Že ta doba jednou přijde, jsme věděli od začátku.

I dostali jsme před deseti léty nápad, zažádat si o obecní byt s tím, že nám ho stejně nedají, ale náhoda je blbec a třeba to vyjde. Devět let nás odmítali a ten desátý jsme vyhráli v loterii. Což znamenalo telefon z obecního úřadu, zda nechceme byt v ,,důchoďáku“.  Což je bytový dům pro důchodce. Takový normální barák s malými byty, kde bydlí jenom důchodci. ( Jsou fajn a je s nimi víc legrace než s mladými.)

Oba jsme se shodli na tom, že tohle je poslední šance získat bydlení které z našeho podprůměrného  důchodu utáhneme finančně. A tak se z nás stali lidé z paneláku. No… tak napůl.

Neboť zahradu i zvířata máme nadále a rušit to zatím nehodláme a z bytu na zahradu to máme pár km.

A ty dva světy?

První svět, ten pohodlný:

Ráno vstaneme do tepla, nemusíme topit ani ohřívat vodu na kamnech. Nemusím vůbec nic dělat, jen sedět a sežrat co moje ženuška uvaří.  Pohodlíčko, ale pro člověka zvyklého pořád něco dělat je to nuda. Ještě tedy nějaká procházka, případně hluboký, ale opravdu velmi hluboký kulturní zážitek při nákupu v hypersuper.

Druhý svět, ten méně pohodlný:

Ráno vstát do zimy, zatopit, nakrmit zvířata, práce na zahradě, do lesa na dřevo, to nařezat. Teď na podzim stačí zakopnout a jsme v lese plném hub. Občas něco opravit a práce je pořád dost. Pokud bychom si nenadělali pořádnou zásobu dřeva, tak umrzneme. Ale vnímat tu krásnou přírodu kolem, to se neomrzí snad nikdy.

No a navečer se vrátíme do našeho útulného bytečku si odpočinout. A je-li opravdu počasí že nejde nic dělat, lenošíme tam celý den.

No a jednou (doufám,  že ne moc brzy) přijde doba, kdy budeme v tom bytě víc než na té naší samotě.

P:S:  I když z bytu koukáme do zeleně, to odtržení od přírody je opravdu velké. Inu, po těch létech života v ,,pralese“ se není čemu divit.

P:P:S: Ony ty síly ubývají docela rychle. Člověka to štve, ale nic s tím nenadělá. Jen se snažit nezpohodlnět, což by byla cesta do pekel.

 

 

Omluva

Omlouvám se všem dnes už asi bývalým čtenářům ze jsem dlouho nic nenapsal. Nějak mi došla inspirace a nešlo mi vytvořit nic, co by šlo alespoň se sebezapřením přečíst.

Tak to dnes zkusím napravit.

Porcelán Thun Klášterec n/Ohří 1794, aneb trochu (hodně) nostalgie

230 let. Ještě jednou a slovy: dvěstětřicet let. Přesně tak dlouho fungovala porcelánka Thun v Kášterci nad Ohří. Přesně tak dlouho se zde vyráběl jak krásný porcelán, tak i „obyčejné“ hrnky, a nejen ty. Fabrika, kde se snoubil cit pro krásu s pracovitostí a umem tisíců lidí zde pracujících.

Dvěstětřicet let, to je několik generací. To je tisíce lidských osudů a miliony výrobků. Přehnalo se Rakousko Uherské mocnářství, první republika, první světová válka, druhá světová válka, socialismus. Ta fabrika stále vyráběla, dávala práci mnoha lidem, i mnoha lidem její výrobky dělaly radost.

Ovšem co nepřežila, je tato zvrácená doba.

Stojím před opuštěnou fabrikou na prázdném obrovském parkovišti a v mé hlavě se snoubí bezmocný vztek s velkým smutkem. Jako memento doby již minulé, je otevřena podniková prodejna, která doprodává poslední zbytky za poloviční ceny. Ovšem jen do konce srpna. Potom exitus i zde.

Já vím, Čína je levná, energie drahé přímo nekřesťansky, různé zájmy různých vlivných lidí, a co si budeme povídat, dnes moc lidí krásu nechce (čest vyjímkám). Estetično jim nic neříká. Jim stačí levný hrnek z mizerného porcelánu vyrobený automatem někde v Číně, čím hnusnější tím lepší, hlavně že je levný.

A tak jsme dali se ženou dohromady poslední peníze před důchodem, a koupili si trochu toho nádherného a bohužel již posledního zdejšího porcelánu.

Proč? Protože se nám moc líbil a protože už zde v Klášterci nikdo nic takového nevyrobí. NIKDY! A též jako vzpomínka na doby, kdy z našeho pohledu byl ještě svět normální.

Jo, ta nostalgie….

Rodný dům

Stával na konci městečka. Dál už byl jen potok, výtopna parních lokomotiv, a téměř nedotčená příroda. Takový obyčejný domek, který po celá léta zůstával téměř beze změny tak, jak ho postavil můj praděda. Postavil ho za první republiky coby invalidní důchodce, bývalý mašinfíra. A být tehdy strojvedoucí, to byl pan někdo. Patrně proto si to mohl dovolit.

Tak tedy rodný dům. Ten můj. On až tak rodný nebyl, neboť jsem byl pokřtěn Vltavou kdesi v pražském Podolí, ale prožil jsem tam podstatnou část dětství až do mých jedenadvaceti let. Tu o trochu méně podstatnou část jsem byl uklízen k babičkám tu do Prahy, tu k té druhé na vesnici.

Ten barák mi byl vlastně po celý můj život jak se říká ukradenej. A tak když došlo na stavbu dálnice a byl zbourán, bylo mi to celkem fuk. Ba dokonce jsem bez nostalgie pomáhal bourat, neboť jsem potřeboval cihly na opravu tehdy svého domu.

Čas plynul, ubíhala léta, někdy ubíhal asfalt dálnice pod mým autem i v místě, kde ten barák stával, a občas jsem si na tom místě na něj vzpomněl. A jak ubíhají roky a člověk stárne, nějak mě čím dál tím více mrzí, že už jej mohu vidět jen ve vzpomínkách. Ano, mám jej  před očima i s tou obrovskou zahradou ale …. ale chybí mi.

Važte si svých rodných domů. Až zestárnete, budou vám chybět pokud nebudou. Neboť ony jsou (byly) nedílnou součástí vašeho života tak, jako všechno ostatní.

 

Už nám to začne

Tak jsme si udělali pár výletů za krásami naší vlasti, a opět nastal čas se věnovat našemu mikrohospodářství.

Dnes se nám narodila tři kůzlátka, v týdnu patnáct králíčků a to nás ještě čeká v dubnu a květnu dvacet kachňat a dvacet kuřat kalimero.

A to nemluvím o rostlinné ,,výrobě“ v podobě několika větších záhonů. Do toho přijde v létě nasušit aspoň trochu sena a uteče to tak, že bude opět zima na krku.

Ale občas si výlet uděláme i v létě, to abychom po delší době tady na samotě nebyli v šoku, kam se ta slavná civilizace zase posunula. Samozřejmě kupředu, jak jinak.

Ten skok kupředu jsme viděli minulý týden, když jsme se po šesti létech ocitli na dálnici u Prahy. Tolik kamionů pohromadě jsem snad ještě neviděl. Myslím, že kdyby ty krámy a žrádlo přestaly převážet pětkrát kolem planety, tak je tady pravěk. Neboť by nebylo nejen to žrádlo, ale po čase ani ty krámy a ostatní klumprcajky.

No, po dálnici jsme se svezli, byl to opravdu fofr. Tedy až k té matičce Praze. Tam nás čekalo 10 km za 50 minut. Hezky přískokama. Paráda. Ale ty soumarské vozy byly opravdu hezké a veliké. Proti středověku fakt pokrok. I ti vozkové mají více pohodlí než kočí na kozlíku  královského dostavníku.

Tak jsme se pokochali, navštívili příbuzné a s radostí jsme se vraceli k nám na samotu mezi naše, i divoká zvířátka.  Řeklo by se zpátky na stromy. Ale nám se ,,na těch stromech“ líbí.

 

Nejen o lékařské péči kdysi dávno

,,Půjdeš na týden k babičce“ prohlásila matka tehdy. Mohlo mi být nějakých sedm let a moc se mi tam nechtělo. To zas bude nuda ….

Nuda to ani moc nebyla, neboť sousedovic kluci byli stejně staří a dokázali jsme lítat venku až do tmy. Naše výlety do Asa, ty neměly chybu. Aso byla divoká, skládka za vesnicí a dalo se tam najít spousta pokladů. Třeba zbytek krému na boty a eternit. Krém na boty krásně hořel a úžasně čoudil (ahoj Gréto), eternit na ohýnku pro změnu báječně praskal a jak prasknul, tak vydal ránu, naší řečí šlupku.

V potoce tehdy ještě byly ryby. No, spíše takové malé čudly a ty jsme chytali do košíku a nosili domů. Občas se babička smilovala, a ty větší čudly místo slepicím hodila na pánev. Ovšem pokud jsme si je vykuchali. ( Toto umění se mi báječně hodilo, když jsem v šestnácti na Orlíku balil holky.) Jíst se to moc nedalo ( ty ryby, holky jo), ale my byli šťastní, že jsme si ulovili jídlo. Později jsme radši lovili právě ty holky.

,,Zítra půjdeš se mnou a rozneseme léky“. Prohlásila babička. A bylo po náladě, jelikož to pro mě bylo utrpení.

To bylo tak: I na tak malé vesnici byla vybavená zdravotní ordinace, kam jednou týdně dojížděl doktor. A sestru mu dobrovolnicky dělala právě moje babička. Nevím už zda odborně, neb zdravotní školu neměla, spíš si myslím že měla na starosti organizaci a hlavně sbírání drbů kdo, s kde, a s kým. Což byla mimochodem oblíbená činnost nejen vesnických ženských. Drbat hodinu u konzumu ( to byl prosím obchod) byla úplná normálka.

Pan doktor vyšetřil nikoliv klienty, ale tehdy ještě pacienty, napsal recepty na léky a odjel. Vždy se našla nějaká dobrá duše, která ve městě ty léky v lékárně vyzvedla, a autobusem, neb auto až na vyjímky nikdo neměl, přivezla velkou tašku prášků a mastiček. Vše popsané jménem i dávkováním.

,,Tak Vládíku, jdeme. A budeš každého zdravit!“ No, ta dobrá duše nemohla pochopit, že ve městě se zdraví jen ty co známe, já zas že na vesnici úplně všichni. A tak jsme se vydali na dlouhou pouť od baráku k baráku po celé vesnici. Poctivě jsem se snažil každého zdravit a po sté si vyslechnul ono obligátní: ,, Ježiši Máňo, ten kluk ale vyrost!“.  Hlavně od slečny Mužíkové, což byla asi stoletá babča, bydlící v rozpadajícím se zbytku rozkulačeného statku.

Ta ordinace přežila až do r. 1989. Dopadla tak, jako téměř všechno po tzv. revoluci. Zařízení se zčásti rozkradlo, zčásti vyhodilo a barák byl ,,výhodně“ zprivatizován.

Jezděte si do města holoto! Ale autobus každou hodinu tam a každou hodinu zpět za 1,- Kčs už nejezdí.

P:S: ASA, nebo ASO byl tuším za první republiky obchodní dům. Pokud je to pravda, tak název skládky ASO neměl chybu. ,,Zboží“ tam bylo fakt hodně. Pro kluky určitě.