Jonáš by ještě spal, ale vzbudila ho zima. Začínalo se rozednívat a tak vstal, přisunul stoličku ke kamnům a roztopil oheň. Přes sklo dvířek hleděl do plamenů a čekal, než bude moci na třísky přiložit větší poleno.

Už to bude rok, pomyslel si. Rok co neviděl  člověka, rok co odešel sem do hor před světem, který nebyl  k žití. Odešel v poslední chvíli, později bylo prakticky nemožné přidělenou zónu opustit.

Dochází zásoby, pomyslel si. Tehdy, když sem tahal jídlo které vydrží, si myslel, že se tu skryje jen na chvíli, než ten teror tam dole pomine. Jenže jak věděl z rádia na kličku, teror se jen stupňoval. A také se dozvěděl, že s takovými ilegály jako je on, vláda zatočí. A to bez milosti. Co znamená bez milosti, jenom tušil a po pravdě řečeno, bylo to ve skutečnosti ještě horší.

Ta jeho bouda podobná seníku byla skryta daleko v lesích celkem dobře. Lidé měli zákaz opouštět přidělenou zónu kde byli ubytováni, a tak ani nehrozilo, že by ho někdo objevil.

Bylo mu však jasné, že je jen otázka času, kdy nad ním přeletí průzkumný dron nebo vrtulník a budou ho mít. Dokonce se divil, že se to ještě nestalo. Věděl že to jednou přijde a jen doufal, že stihne vytáhnout svojí pistoli, ohnout ruku v lokti na úroveň hlavy a zmáčknout spoušť.  Táhlo mu na sedmdesát a neměl zájem zbytek života hnít v lepším případě v base, tom horším raději nemyslet. Vlastně už ani neměl pro co žít. Ten Nový Systém mu vzal úplně vše co pro něj mělo smysl. Vlastně žil jako ta zvířata okolo. Sehnat jídlo, odpočívat a spát. Na rozdíl od nich však musel v zimě topit.

Z úvah ho vytáhl podivný, bzučivý zvuk, který už málem neznal. Vyhlédl z okna a asi padesát metrů od něj se vznášel dron. Několikrát obletěl jeho  obydlí, poté odlétl trochu dále.

Jonáš těžce dosedl na židli a přemýšlel co dál. Přemýšlet nemusel.  Na zlomek sekundy ucítil nesnesitelnou bolest v hlavě a zároveň na srdci. Už nevěděl, že v témže okamžiku, kdy dopadl na zem mrtev, se on a jeho obydlí proměnilo v popel.

O nových zbraních a zneužití nově objevené energie tušit opravdu nemohl.

Alojs pomalu kráčel přes rozlehlou vyasfaltovanou plochu k nízké, ale rozlehlé budově. Cestou k ní míjel na zemi kdysi bílou barvou namalované pruhy. Pamatoval si, že to bývalo parkoviště pro auta. To už je ale dávno, to ještě lidé měli auta a mohli si jezdit kam se jim zachtělo. Třeba k této budově, ale to se ještě postaru nakupovalo.

Došel až k výdejnímu okénku, kterých bylo po obvodě budovy asi tak dvacet. Díky senzorům a jeho čipu v ruce už robot uvnitř budovy věděl kdo je u okénka, a během chvilky se v okénku zvedla přepážka a robotická ruka vystrčila před Lojzu krabici s jeho stravou na dva dny. Co obsahuje, zjistí až doma. Věděl však, že obsah bude odpovídat tomu, jak umělá inteligence vyhodnotí jeho uhlíkovou stopu a sociální kredit. Mohl jen hádat, zda to budou sušení červíci, nebo nějaký jiný hmyz. Pravděpodobně tam bude i kus sojového chleba a kousek rostlinného tuku. Ale zcela určitě to bude jak říkali kdysi veterináři, záchovná krmná dávka, neboť Nový Systém je humánní a nikoho nenechá umřít hlady. (Nepohodlných se umí zbavit jiným způsobem. Samozřejmě humánně, jak jinak.)

Tahle budova býval kdysi supermarket, uvědomil si, když míjel zazděný portál, kde dávno tomu býval široký vchod. Teď tu zůstaly jen úzké pancéřové dveře pro personál. No jo, to tehdy ještě existovaly peníze, za které si člověk mohl koupit to, co chtěl. Tady pokud na to měl ty peníze. Dnes už peníze nejsou. Ty fyzické a vlastně ani ty virtuální.

Přicházelo to pomalu a nenápadně, zabalené do krásných slov a úžasných výhod tak, jako vždycky přichází každé zlo.

To banka lidem nabídla platební kartu. A 2% z nákupu zpátky. To přece byla paráda. A lidé se chytli. Sice po čase banka už ta 2% zpět nedávala ( banka vám dala prd, jen nákup byl o to dražší), a za vlastnictví té karty lidé už platili, ale bylo to přece tááák pohodné. Karta se změnila v chytrý mobil, chytrý mobil v chytré hodinky a za čas hodinky v čip pod kůží.

Mezitím přišla další vychytávka. Naskenuj a jdi. U vchodu si půjč skener, z regálu si vem co chceš, udělej píp a jdi. O zaplacení se nestarej, proběhne automaticky. Tak k čemu fyzické peníze. Nikdo je přece už nechce. A tak je zrušili.

Jenže čím  dál častěji ten skener začal pípat, že to, co byste si rádi koupili, na to nemáte nárok. Samozřejmě díky tomu, že máte překročený uhlíkový, případně sociální kredit. A tak jste si mohli koupit pouze to, o čem systém usoudil, že si to koupit můžete. Lidé začali krást a bouřit se. Bouře byly potlačeny a obchody zavřeny.

Zbyla jen ta výdejní okénka a čip pod kůží….

….Již brzy. I ve vašem městě.