Vůbec se mi tady nelíbí
Tam kam nikdo nechodí
Spokojená rodinka
Tak už nám je nějaký ten den. Papáme seno, ječmen a milujeme kopřivy. Papat kopřivy nás naučila panička. A že toho spořádáme, vždyť je nás třináct. Dnes už jsme velký stejně jako naše máma a brzy i my budeme mít dětičky.
Hraj si, tu máš kohouta
Tak tohle byl mazlíček. Každý večer sám přišel se pomazlit. Jenže jsem musel na několik dní odjet a on zapomněl. Ale krásně uměl drbat ve vlasech. Měl na to talent. A jmenoval se Pepíček.
Idylka
Bez zvířátek by bylo pusto a prázdno. Pár takto strávených chvil dá tisíckrát víc než třeba pobyt ve městě. Ano, občas sice šlápnete do hovínka, ale lepší hovno na botách než na duši.
Jo a tzv. vůně domova, pro někoho děsnej smrad, pro někoho opravdu vůně. Holt někomu nesmrdí hnůj, někomu peníze.
Podzimní krajina
Boty od bláta, občas trochu zadýchán, copak je asi za obzorem?
Byla zima veliká
Máme velké slepice a tyhle malé. A protože velké ubližovaly těm malým a vzájemně se nesnášely, měly oddělené kurníky. Konečně ty malé slepičky měly klid.
Jenže přišly velké mrazy a to se zvířátka chovají trošku jinak. Prostě velké vzaly na milost ty malé a bylo všem tepleji.
Totéž lze pozorovat i u krmítka s ptáčkama. Vždy se perou, aby jeden nesnědl něco tomu druhému. Ale jakmile je pod -10st., dávají si pomalu přednost.
A co lidé? Hmmm ….. ???
Nostalgie
Tak ahoj jablůňko a díky za dřevo z tvé uschlé větve. Asi je to to poslední co můžeš dát. Já vím, jsi už hodně stará. Hodně let se o tebe nikdo nestaral, jenom bral. Tvá jablíčka už nikdo nechtěl, tak nanejvýš do sběrny, ani dozrát je nenechali.
Teď tě vítr vyvrátil, ležíš na boku, větve proschlé a z posledních sil se snažíš žít dál.
Je mi smutno, když to vidím. Vidím v duchu tu cestu lemovanou jabloněmi, vidím jak je někdo s láskou sázel, těšil se na první plody. Vidím i toho koníka jak táhne vůz po cestě kterou lemujete a kterou už dávno nikdo nepoužívá. To všechno je pryč. Zbyly ste jen vy, staré jabloně. Dožijte v pokoji a za všechny lidi kterým ste udělaly radost veliké DÍKY. 
Svědek minulosti
V polovině 18. století vznikla mezi Struhaři a Libkovicemi na území katastru Lubenec samota, patrně z ovčárny, zvaná Hájek r. 1772 měla již 2 čísla popisná 60 a 61. Do konce století čp. 60 vlastnily Ondřej a Terezie Kuncovi a poté Jan a Kateřina Tichých. Čp. 61 pak Josef Švarc poté Václav Matěj s Barborou Švarcovi a nakonec Kateřina Tichá. Na těchto samotách bydleli lidé ještě po II sv. válce, dnes jsou pusté.
Opsáno z www.turistika.cz
Toto stavení vloni navštívila paní, která tu jako šestiletá holka bydlela. Dle jejího vyprávění zde nebyla voda, pouze jakási louže a střecha byla došková. Paní mohlo být tak 70 let.
Stačilo zhruba 60 let a je z toho toto. Být milionář, tak to vrátím do původní podoby. Je velká škoda, že tyto stavby našich předků mizí v nenávratnu.