Pokračování povídky Jonáš
Uběhlo dlouhých pět let od doby, kdy Jonáš odešel do hor. Dlouhých pět let teroru, kvůli němuž přežilo pár lidí. Z těch přeživších se pomalu stávali zombíci. Aby také ne. Vždyť to byl účel. Přirozené jídlo nebylo, to bylo zakázáno. Vše co se dalo sníst, bylo jen umělé, vyrobené průmyslově z ropy a jen pánbu ví, co do toho přidávali za svinststvo.
Jonášek si už tehdy moc přál utéci s dědou do hor, ale i když mu bylo patnáct, měl rodiče, které opustit nechtěl. Ale myšlenka odejít za dědou mu stále vrtala hlavou. A když jeho rodiče přišli o život, jeho touha zmizet se změnila v posedlost. Jenomže opustit Zónu bylo díky implantovanému čipu nemožné. Našli by ho okamžitě.
Dobře si pamatoval kudy vede cesta tam nahoru do hor a kde děda vybudoval ten úkryt. Jen vymyslet bezpečný způsob jak zmizet. Což o to, se zmizením by si snad poradil, ale ten voperovaný sledovací čip, to byl problém. Vyndat ho z těla, to by zvládl doktor, ale za to byl trest smrti a nikdo si to nedovolil.
Až jednoho dne. Jednoho dne přestalo vše fungovat. Tedy vše, co bylo na elektřinu a nebo v tom byla elektronika. Což bylo úplně vše. Jonášek díky dědově vyprávění věděl čím to je. EMP, tedy elektromagnetický puls. Spálí neopravitelně úplně vše, co souvisí s elektřinou. A díky dědovi věděl i co bude následovat. Ten nejkrutější boj na život a na smrt pro kus žvance a hlt vody. Nebylo na co čekat. Cesta byla ven byla volná.
Jonášek v rychlosti naházel do batohu tu trochu zásob jídla ( dá li se to tak nazvat) co měl, a vydal se na pochod. Do druhého dne by mohl být v horách u dědy. Cesta sice za tu dobu trochu zarostla, ale bloudit nemusel. Těšil se, že konečně uvidí dědu a že ho čeká nový život. Netušil, že …. netušil, že dědu ani chatu nenajde. Netušil, že najde jen pomalu zarůstající spáleniště.
Dlouhou dobu stál nad tím vypáleným čtvercem čtyři krát čtyři metry a stokrát se ubezpečoval, že to je to místo. Bylo. Nespletl se. Pomalu a se slzami v očích sbíral žárem pokroucené zbytky plechového nádobí a pár popraskaných porcelánových hrnečků. Stmívalo se. Jonášek si sedl pod strom a protože únava udělala svoje, vzbudil se až ráno.
Vzpomněl si, že o kus dál je jeskyně, kam děda ukládal nářadí a také zásoby, semínka a podobné užitečné věci. Měl štěstí, jeskyně zůstala nedotčená. A měl štěstí také v tom, že bylo jaro a tím pádem vhodná doba pro sázení a setí.
Jonášek začal smutný, velmi tvrdý, ale konečně svobodný život. Jen to spáleniště mu nedalo spát. Dobře tušil, že obyčejný požár to nebyl.
