Aby Líza držela při dojení a nedělala rotyku, nastrouháme jí do šrotu vždy trochu mrkve, kterou miluje. A protože naše mrkev nám dojde už před vánoci, tak jí kupujeme.

Dokud stála dvacku kilo, ještě to šlo. Jenže dnes stojí třicet pět! A banány 19,-. Zkoušeli jsme tedy milou Lízu přemluvit aby přešla na levnější pamlsek, avšak neúspěšně. Banány prostě néééé, méééé. Mrkev jí chutná a je jí úplně jedno, že je z Itálie. ( Česká bohužel není).Letos jsme zaseli pět dvacetimetrových řádků mrkve, tak nám snad vydrží o trochu déle.

To je divný, naše brambory žere, ale kupované jí smrdí a nežere je. U mrkve je jí to jedno. Ono je to s těmi zvířaty velice zajímavé. Kocour zase nevezme do tlamy hovězí z krámu i když je hladový. A hovězí z domácího chovu, to by se přežral. On ví, my tušíme …. naštěstí už maso kupovat nemusíme.

P.S. Papriky mají za 20,- Kč, tak zkusíme, zda líze budou chutnat.

Líza má snad hodiny v hlavě. Každé ráno nás přesně v sedm budí, že chce podojit. Okamžitě se přidá Amálka. Ta má pro změnu hlad a chce mléko. A aby se to nepletlo, kocour když zjistil, že Amálka zamečí a dostane mléko, naučil se mečet také. Sice mu to moc nejde, ale snaží se. Nedělá mňau, ale mňééé.

A tak v těch sedm vstaneme a když otevřeme dveře u chatičky, naskytne se nám následující pohled. Proti dveřím Líza s Amálkou a za dveřmi kocour.

No můžete pak spát do devíti?

A není to jediný imitátor. Máme tu ptáčka ( zatím jsme nezjistili který to je), který umí perfektně napodobit zvonění telefonu. Kolikrát jsme běželi přes celou zahradu, že někdo volá. Tak jsme změnili vyzvánění a jsme zvědavi, jak dlouho bude trvat, než se to opět naučí.

Stavím druhou králíkárnu, protože těch 35 králíčků musíme někde ubytovat. Rostou jako z vody a do té jedné už se nevejdou. A potom mě čeká udělat výběh pro 36 kuřat. Kdo to říkal že se budu v důchodu nudit???

Amálka se velmi pomalu uzdravuje a je parádně při chuti.

Okolo nás jsou ze tří stran pastviny, kde se každý rok od jara do podzimu pase velké stádo krav. Nikdo je nehlídá, kravky prostě svobodně žijí a rodí telátka.

I té kravce o které budu psát se narodilo zdravé telátko. Jenže ona po nějakém čase přestala téměř chodit. I tak se o telátko starala. Stála snad celý měsíc na jednom místě, ať pršelo, nebo pražilo slunce. Občas se dobelhala kousek napít, co  a zda vůbec žrala jsme nezjistili. A jak telátko rostlo, ona víc a víc chřadla.

Nastal čas, kdy se celé stádo přesune na jinou pastvinu. A tak stádo šlo. Telátko vedeno pudem se pomalu couralo za stádem, občas se zastavilo a otočilo na mámu. Máma však chodit nemohla a tak tam smutně stála a občas jen sotva slyšitelně zabučela. Ten boj (lze-li to tak nazvat) jsme s dojetím pozorovali. Ve chvíli, kdy se tele otočilo a vrátilo se k mámě nám všem vyhrkly slzy dojetí.

A tak na té obrovské pastvině zůstali jen oni dva. Ona nehnutě stojí a tele kolem ní.

Uteklo pár dní. Děláme na zahradě a u našeho plotu stojí ona, na kost hubená kravka i s telátkem. Věděli jsme, že chtějí za stádem ale neměli kudy. Ze dvou stran ploty, z třetí strany téměř neprostupné křoví a zpátky se jim nechtělo. Ta kravka z posledních svých sil se prodrala tím houštím a odvedla to tele ke stádu. Dobře věděla, že už dlouho nebude a tak ho odvedla do bezpečí stáda. Dívali jsme se na to s němým úžasem a brečeli jsme podruhé.

Ta její síla a odhodlání postarat se o potomka byla obdivuhodná. Hodinu potom co odvedla telátko ke stádu, odešla do kravího nebe.

Je velmi těžké tento zážitek popsat, ale byl to nejsilnější prožitek za celou dobu co jsme tady. Už jsou to dva roky a nejde na to zapomenout.