Nějak rychle to léto skončilo. Tepla a sluníčka jsme si užili nad míru. Dnes celý den poprchává a v údolí se válí mlha jak v listopadu. Příroda si to plnými doušky užívá a i já tohle mlhavé počasí mám rád.
Oběd. Vše vlastní, z obchodu jenom sůl. Řízečky z našeho kuřete smažené na sádle z našeho čuníka. Brambory a zelenina ze zahrádky.
Zásoby na zimu máme, takže už toho moc kupovat nebudeme. Mouku, droždí, pár drobností a to bude tak všechno. Jo, a ještě tak dva metráky obilí. Ve výběhu nám ještě běhá patnáct kuřat a ty postupně přemístíme do mrazáku. Králíci postupně dorůstají, takže masa bude dost. No, obchodníci z nás radost nemají. Naším revírem kaufland ani jiné hypersuper není. Takže mládeži, my se vám tam při vaší nakupovací euforii určitě plést nebudeme. Užijte si to dosyta.
Maliny k svačině, aby strava byla vyvážená 🙂
Nás čeká nařezat dřevo na zimu a zorat záhumenek. Sklidit zbývá už jen maliny a hrušky. A pochutnávat si na tom, co jsme si vypěstovali a uložili na dlouhou zimu. A topit, aby bylo krásné teplíčko.
Čuník dorostl do váhy 130 kilo a nastal čas zabíjačky.
Takže připravit necky, vál, kotle, hrnce, smolu, trojnožku, hupcuk, upéct buchtu do jitrnic, oloupat česnek, cibuli, koření, nakoupit pivo a rum. Vytáhnout starou pračku na praní střev, to aby bylo do čeho plnit jitrničky.
Brzy ráno přijede řezník, rozloží si svoje „nádobíčko“ a může se začít. A také dojedou všichni příbuzní, protože každé prase má příbuzných hódně moc.
Tak to bejvávalo a už dávno není. Ne, že by nebyli příbuzní ale doba pokročila. Řezníci co to uměli už nežijí a mladí? Nejsou a těch pár co dělá na jatkách zas neumějí udělat klasickou zabíjačku. Navíc nemáme necky ani vše potřebné.
Vaříme maso na tlačenku. Dole hotová tlačenka z části masa. (Zbytek je v mrazáku.) A pokus zavařit jí do sklenice.
A tak jsme milého čuníka naložili a odvezli na jatka. Svým způsobem je to výhoda. Za sedm stovek si odvezete svého čuníka zabitého, vykuchaného a ještě vám ho naporcují. No a tlačenku nebo jitrnice si uděláte sami doma.
A jdeme krájet a škvařit sádlo. A budou švarečky, mňam. Jo a maso jsme před vámi schovali. 🙂
Evinka k narozeninám dostala mimo jiné domácí pekárnu a tak pečeme i chleba, který se nám stále nedařil.
A zde je recept na bezva chléb:
210 ml vody, 1,5 lžičky soli, 1 lžička kmínu, 1,5 lžičky octa, 3/4 lžičky cukru, 1,5 lžičky oleje, 60 g žitné a 300 g hladké pšeničné mouky a 6 g droždí. Program klasik.
I když je tento chléb velice dobrý, s moukou budeme ještě experimentovat. Naše snaha bude použít co nejvíce žitné a námi namleté celozrnné mouky.
Konečně kuřata Kalimero dorostly a tak jsme měli báječný oběd. Chuť i konzistence masa s kupovaným chemohumuskuřetem nesrovnatelná. Cena také. Jo, za opravdovou kvalitu se platí. Kvalitním přirozeným krmením i prací. Stojí to opravdu za to!
Letošní léto pomalu ale jistě končí. Dosyta jsme si užili veder, sucha a kupodivu i bohaté úrody. Tolik broskví, malin, letních hrušek, ostružin i zeleniny se nám nikdy neurodilo.
Dnes zavařeno – hrušky s malinama
Evinka celé léto pilně zavařovala, sušila i mrazila. A tak v zimě místo do obchodu budeme chodit do sklepa.
Záhony máme téměř zorány mimo paprik, rajčat a mrkve.
Už je z nich kečup
Letos by i ty jabloně v okolí mohly přežít bez polámaných větví, protože za padanky platí 1,30 za kilo. Za to obilí na krmení už podražilo o 50,- korun za metrák. Ještě že máme nakoupené seno, teď nikdo neprodá ani stéblo i kdybyste zlatem platili. No, asi bude pěkně veselo pokud bude sucho pokračovat i příští rok.
Tráva je suchá tak, že chrastí pod nohama. Krávy pod námi žerou to co uschlo nastojato, ale ani toho už moc není. Nejlépe se mají naše kozy, protože jim vozíme každý den alespoň zelené větvičky.
No a my se máme také, protože …. můžete hádat proč 🙂
Navštívil nás syn s rodinkou. Chtěl jsem vnoučatům udělat radost a splnit jim nějaké přání. Ani moc mě nepřekvapilo, když z nabízených možností bylo jejich největší přání jít do KFC. No budiž, když po tom tak touží. Sice to dávno není co bývalo, porce poloviční, ceny trojnásobné, ale budiž.
A tak jsme vyrazili do města. Jenže ouha, bylo zavřeno. Ovšem k radosti dětí, hned naproti byla konkurenční firma a já poprvé (opravdu poprvé) v životě vlezl do “ mekáče“.
Rodinka si vybrala a já přemýšlel, zda pokud si něco dám, jestli to přežiju. Spíše ze studijních důvodů než z hladu jsem si vybral „normální“ hamburger. Za svých 120,- korun podložených zlatem a ostatními aktivy národní banky – aha, to už také neplatí – jsem dostal nějakou buchtu o průměru zhruba 8 cm a tak 2 cm vysokou, v polovině rozříznutou. Na spodní polovině byl jakýsi karbanátek vážící odhadem tak 3 dkg, plátek něčeho co jsem odhadl na sýr, vše polité kečupem a jakýmsi sajrajtem. Vše přiklopené druhou polovinou té buchty. No, tři sousta za 120,- korun něčeho, po čem mi špatně sice nebylo, ale vůbec jsem si nepochutnal … Děkuji, příště jen případě hrozící smrti hladem.
Navíc obsluha nemohla pochopit, že o jejich předražené chemické patoky k pití nemám zájem a třikrát se ujišťovala, zda to myslím vážně.
Děti se snachou to nekomentovaly a syn pravil, že by byl snad lepší i ten králík, kterého nemusí. Dorazil jsem ho sdělením, že za tu cenu co to tam stálo by měl 6 kg docela kvalitního masa od řezníka.
Evinka moudře zůstala doma a zatím uvařila báječnou polévku ze slepice. Ta slepice se sice dožila pouhých tří let, ale zato nikdy neměla hlad, bydlení měla na úrovni a díky sexuálně aktivnímu kohoutovi nestrádala ani po této stránce.
Když už jsme u slepic, dát celou tu hostinu do kýble, namočit vodou a rozmíchat, možná by si slepice na rozdíl ode mě pochutnaly. Pokud by do rána nechcíply.
