Bylo to někdy v roce osmdesát tři. Tedy v minulém století. Dokonce i v minulém tisíciletí.
Potřeboval jsem tehdy peníze, abych mohl dokončit barák ( já blbec) a tak jsem nastoupil jako dělník do slévárny. Tehdy se tam totiž daly vydělat dost slušné peníze. Sice za cenu dřiny a děsného pracovního prostředí ( za což byly pěkné příplatky), ale byl jsem mladý, plný síly a tak jsem tam šest let vydržel.
Druhý den po nástupu cestou do práce jsem skončil i s autem v příkopu, což mě naštvalo, protože jsem do té doby jezdil jako řidič z povolání a moje ego tím pádem bylo dost pošramocené.
Byla zima, sníh a co teď? Po chvíli zastavil soused, kouká na to a prý jedem do fabriky pro náklaďák. “ Běž na dopravu, tam ti pomůžou“, říká.
A opravdu pomohli. Náklaďák, lano a dva chlapi, to snad půjde. No nešlo. Prý když to budeme tahat, tak urveme spodek. Jedeme pro jeřáb.
I stalo se. Jeřáb na místě, stáhni všechny okénka, prostrčíme trámky skrz. Chlapi evidentně věděli co činí, neboť po chvilce byla moje schade ein hundert zwanzig na silnici bez jediného škrábnutí.
A co ta sranda tehdy stála? 20 km s náklaďákem plus 20 km s jeřábem. Hádejte!
Dvoje Sparty a vedoucí dopravy slíbil, že fakturu pošle. Neposlal 🙂
Na to, že jsem byl druhý den zaměstnanec, byl ten minulý režim opravdu nelidský. Inu, jak pro koho.
P.S. Ve straně jsem nikdy nebyl. Udělal by dnes Váš zaměstnavatel totéž a ještě k tomu druhý den po nástupu????
No ale zase máme hóóódně betonu, asfaltu, montoven a zbytek polí v takovém stavu, že starý sedlák by je hnal bičem, ty zemědělce z Václaváku. 
Do nejbližšího obchodu je to pět kilometrů, no paráda. V místě které ještě tak úplně nepřeválcovala tahle šílená doba.
V místě kde stále nacházím stopy práce dávných předků. V kraji obklopeném jakýmsi tajemstvím a záhadnou přitažlivostí. V místě, kde můžu celý den courat po lesích a nepotkat človíčka.
Co ještě dodat? Jen jedno slovo: děkuji …
