Chatička stála, dalo se v ní spát, dalo se v ní zatopit, ale dodělaná nebyla. Bylo to v době, kdy jsme sem jezdili jen na víkend.
,,Chtělo by to terasu“ pomyslel jsem si jednou takhle při prohlížení letáku OBI, kde byla terasová prkna ,,v akci“. Od slov činům u mě není daleko a tak ještě týž den v našem malém činžákovém bytečku trůnila voňavá terasová prkna, o která jsme úspěšně zakopávali několikrát denně.
Jenomže mělo to malou vadu. Byl totiž leden a tím pádem vhodné počasí ke stavbě terasy v nedohlednu. O to víc jsem však přemýšlel a plánoval, nejen jak terasa bude vypadat a jakým způsobem jí postavím.
Konečně přišel březen a víkend s celkem příjemným počasím. Doslova jsem narval prkna do auta, kupodivu se dovnitř ještě vešla Evinka a vyrazili jsme.
Prkna jsem odnosil k chatě, dal si kafe a celý natěšený jsem se chystal začít stavět.
Ovšem Evinka byla jiného názoru. Netekla tak jako vždycky na jaře voda. To obnášelo vyšplhat sto dvacet metrů do kopce, naplnit hadici vodou tak, aby dále už tekla samospádem. Což se vždycky podařilo až tak na desátý pokus.
No hezký, tak místo terasy na kterou se celou zimu těším, teď budu šaškovat s vodou. No ale se skřípěním zubů jsem uznal, že voda je potřebnější a pustil jsem se do toho abych to měl co nejdříve za sebou. Jenže znáte to, když chcete mít něco co nejrychleji hotové, tak to nejde a nejde.
Samozřejmě vztek na sebe nenechal v tomto případě dlouho čekat a tak se tou tichou divočinou nesly samé nepublikovatelné výrazy. Evinka jako moudrá žena mlčela a ani to nevypadalo, že by jí to vyvedlo z míry, i když tento můj projev viděla poprvé.
Dílo se konečně podařilo téměř potmě. Uvařila mi další kafe, dala večeři a s úsměvem mi podídá: ,, no vidíš jak jsi šikovný, děkuju. Teď můžeš stavět tu terasu.“ A oba jsme se začali šíleně řehtat.
