Pomalu a nenápadně se vracíme zpět v čase, do věků našich prababiček. A téměř současně zjišťujeme, že většina tzv. pokroku je jenom pozlátko, sloužící k obohacení někoho jiného. Že pokrok sice vzal lidem dřinu, ale zároveň jim vzal i něco jiného.

Vzal jim pohyb, vzal jim i souznění s přírodou, ostražitost a pud sebezáchovy.

Přemýšlím, proč se my dva, i čím díl víc lidí vrací zpátky v čase, do věku kdy vrchol techniky byla parní lokomotiva a jedna elektrická zásuvka v chalupě.

Vždyť tehdy byl život hodně těžký, samá dřina, často i hlad. Nic z toho zatím(!) lidem nehrozí. Proč jsou tedy nespokojení? Proč někteří utíkají od toho všeho pryč? Vždyť nikdo nemá hlad, nikdo nemrzne. A nespokojených lidí vidím kolem nás docela dost.

My jsme z bytu, kde bychom vstávali do tepla, teplá voda by byla kdykoliv, odešli sem, do chatičky doslova z prkýnek. Ráno vstáváme do i do pěti stupňů, v zimě vozíme vodu na vozíku, vaříme na sporáku na dřevo, plahočíme se po záhonech a běháme okolo zvířat.

Nic z toho bychom nemuseli. Důchod by nám stačil na skromné, ale pohodlné žití v bytovce. Jenže mělo by to jeden háček – co tam? Čumět na ty stupidity v TV? Chodit na procházky stále dokola na ta samá místa? Nebo cestovat? Vymetat výstavy? To nás vůbec neláká.

Tady máme klid od všeho. A čím déle jsme tady na samotě, tím více dnešnímu světu přestáváme rozumět. A upřímně se přiznám, že už mu ani porozumět nechceme.Mám pocit, že mu ani porozumět už nejde. Vše je postavené na hlavu, otočené o sto osmdesát stupňů.

A tak krmíme zvířata, plejeme záhonky, dojíme kozy, řežeme dřevo, oškubeme slepici nebo picneme králíka k obědu a žijeme v pohodě. Máme pohyb na zdravém vzduchu a spoustu pohybu. Máme spoustu času pozorovat přírodu, která je ten největší umělec na světě. A navíc, chytřejší než my všichni dohromady.

Pro moderní ,,ekology“:

Výdobytky civilizace používáme myslím v míře více než rozumné. Odpadky zatěžujeme planetu minimálně, neboť obilí nám dává sedlák do stále stejných pytlů a ostatního kupujeme minimum.

V neděli se má odpočívat a ne pracovat. Něco na tom je. Ještě pamatuji svého dědu, který v neděli ráno nakrmil králíky, potom si vzal oblek, naleštěné polobotky a tzv. držel neděli.

Ovšem staleté zvyky se stávají přežitkem a dnes je všechno jinak. I u nás na samotě. Ne že bychom museli v neděli něco dělat, ale ono nám to nedá. Vždyť odpočinout si můžeme kdykoliv.

A tak i dnešní ráno začalo obligátním nakrmením králíků o ostatních zvířat včetně nás samotných. Potom oškubat a vykuchat dvě slepice, no a po obědě přeléčit včely proti varroáze. Evinka mezitím stihla uvařit báječný oběd z jeleních jater.

A protože důchodcům vše trvá neuvěřitelně dlouho, dva metráky obilí které nám ráno přivezli, jsme skládali téměř potmě.

Zítra se také nudit nebudeme. Čeká nás vyčistit kurník a kozí přístřešek.

Nedlouho poté, co jsme začali bydlet na chatičce nastálo, padlo rozhodnutí pořídit si slepice.

I postavil jsem kurníčeka  oplotili jsme výběh zhruba čtyřicet metrů čtverečných. V něm byla zelená travička, to to budou mít holky jak z katalogu.

Slepičkám se to opravdu líbilo, radostně pobíhaly a zobaly travičku. Musela jim opravdu chutnat, neboť za týden neměly prakticky zobat co a musela jim stačit tráva ze sekačky.

I rozšířili jsme výběh na dvojnásobek, ale za krátký čas byla situace stejná. Sen o slepičkách chovaných na trávě se rozplynul.

Slepice se radostně popelily ve vyschlé hlíně a já tušil do budoucna průšvih. Ten na sebe nechal čekat až do podzimních dešťů, kdy se původně travnatý výběh proměnil v nevábně páchnoucí bažinu, kde šlo chodit pouze v gumovkách.

Jenže čím víc pršelo, a čím víc bylo hovínek, tím více to klouzalo. No jednou při krmení mi podjely nohy a já se rozplácnul na zem. Nevím, zda se ty potvory lekly, ale kdákaly jako by se mi smály.

S nepublikovatelným projevem jsem se pomalu sbíral ze země a Evinka, ta dobrá duše, mi běžela pomoci. Ano, správně už tušíte, že se rozplácla vedle mě.

Věci, co jsme měli na sobě bylo nutné napřed několikrát vymáchat venku v plechové vaně a poté hodit ihned do pračky.

Kdo ví, jak voní slepičince, ví tím pádem i to, jak jsme krásně  voněli. Kam se hrabe nejdražší parfém nejen intenzitou vůně, ale i svou trvanlivostí.