Snažíme se teď v zimě chodit co nejvíce abychom nezlenivěli. Nejen že je v lese vždy krásně, ale cestou zpět si vždy něco doneseme. Někdy větvičky pro zvířata, někdy šípky a vždy krásný pocit.

A téměř vždy nějakou spadlou větev nebo zapomenuté poleno na topení. Včera třeba kus břízy. A jak si tak to poleno nesu, říkám si, že nebýt té přírody bychom vlastně nejen neměli co jíst, ale i bychom umrzli. Tady na samotě si to člověk uvědomuje naplno, jak je na ní závislý.

Bábovka z pohanky

Rychlé a velice chutné !

125 g cukru krystal a 2 vejce ušleháme společně. Přidáme 125 g pohankové mouky a 1/8 l mléka a 1/8 l oleje, 1/2 prášku do pečiva.

Umícháme těsto a nalijeme do hřbetu na pečení vymazaného a vysypaného strouhankou.

Pečeme na 200 – 230 st. 30 minut.

Po vánocích

U nás je po svátcích stejně jako před nimi. Vlastně bylo stejně jako kdykoliv před tím. Jedli jsme stejně co se týká množství, stejně jsme měli i pohodlí a klidu.

Z procházek po lese jsme si přinesli krásné šípky které nestačily zmrznout a také houby, zvané jidášovo ucho. Houba je to sice bez chuti, ale jak praví strejda gůůůgle a moje žena, velice zdravá. Pokud to tvrdí gůgel, lze o tom pochybovat. Ale pokud to samé tvrdí moje žena, je to pravda.

Maso z králíka, jelena, slanina, cibule a játra. Úplně vše z vlastních zdrojů.

My dva stejně máme občas krásný nápady. Třeba vykašlat se na všechno v čem je pšenice. A tím pádem překopat náš jídelníček úplně naruby. K snídani místo chleba vývar z jelena, k obědu pohanku s králíkem a k večeři pohankové palačinky. Sice pohanková mouka stojí 60,-/ kilo místo devíti za pšeničnou, ale zase věříme, že ušetříme v budoucnu v lékárně.

V okolí zase ubyl pořádný kus lesa, protože kůrovec. Pokud by to takhle pokračovalo, budeme za pár let bydlet na savaně. Jen bez žiraf a antilop. Naštěstí vysazují stromky nové, tak snad se uchytí a naši pravnuci budou mít opět krásné lesy.

 

Granáty

Ne, opravdu moje žena nedostala od Ježíška české granáty. A i kdyby dostala, jak jí znám, nic by jí to neříkalo.

Ty granáty dostal náš čtyřletý vnuk. Sice nebyl původní záměr granátama obdarovat čtyřleté dítě, ale stalo se.

Jeho táta pro něj objednal stavebnici. Ta přišla a on jí nechal v krabici tak, jak dorazila. Jen jí zabalil do vánočního papíru, aby to hezky vypadalo.

Vnouček nedočkavě roztrhal obal tak, jak to děti umí, podíval se do krabice a s neskrývanou radostí vykřikl: “ Jéééé, granáty! Hurá!“.

Ty granáty byla výplň krabice, takové polštářky naplněné vzduchem, na které když se dupne krásně bouchají.

Vzhledem k tomu, že mimo stavebnice která ho vůbec nezajímala, dostal ještě pistolku, jsme na Štědrý večer prožili regulérní válku se střelbou a výbuchy granátů.

A pak vymýšlejte dárky pro děti.

 

Čas vánoční

Tak nám opět nastal vánoční čas. Platební terminály v hypersuper kolabují, parkoviště praskají ve švech a lidé jsou z toho na palici. Doslova a do písmene. Tedy soudě dle kusých zpráv, a očitých svědectví, které se k nám donesou.

A tak si tady na samotě říkáme, zda to těm lidem stojí za to. Utratit všechny peníze, často i ty půjčené, protože celý rok máme dostatek jídla a v podstatě všeho, tak proč bychom se na Vánoce nerozšoupli.

No jo, reklama, davové šílenství a společenský status dělají svoji práci dokonale.

Co takhle trochu jiné Vánoce? Žádné shánění dárků, žádné obžerství, žádný stres? Co zkusit žít až do štědrého dne jako by žádné Vánoce nebyly? Nakoupit běžný nákup v době než lidé začnou šílet a být v klidu.

A protože Vánoce do naší kultury prostě patří, na štědrý den ozdobit stromeček, jít se projít do lesa a navečer usmažit kapra. U stromečku rozdat pár drobností a být v pohodě.

Pohoda opravdu není to, že uštvaní rodiče večer padnou únavou u stromečku, a v duchu si říkají už aby bylo po všem. Ani to, že jejich potomci se spěchem a bez zájmu rozbalují haldy dárků, kterých si ani neváží.

Doba, kdy většina lidí byla chudých jak kostelní myš a byli rádi i za ponožky, je opravdu pryč. Tím neříkám, že se to nemůže v budoucnu zopakovat.

 

 

 

Dřevo

Nastala zima a tak se tady na samotě nic moc neděje. Nakrmit zvířata, zatopit a donést dřevo. To je asi tak všechno. Tedy mimo toho, že sežeru vše, co Evinka uvaří. Například dnes řízky z daňka. To je jedna z výhod bydlení na samotě, neboť tady je ten svět tak nějak ještě normální a ledacos lze vyměnit, nebo dostat za trochu práce.

Jako včera, jdeme se projít a pán co sváží kůrovcové dřevo se s námi dal do řeči. A prý když si srovnáme odřezky, což byly asi tak dvoumetrové špičky stromů, prý nám to přiveze. Chvilku jsme mákli, on to nemusel uklízet a my máme tak kubík dřeva. Navíc naše mladá, vyměnila dva balíky sena s hajným za další dřevo a tak ještě než jsme stačili uklidit to první, měli jsme složený celý obrovský dub.

A tak po tom už týdenním lenošení, protože je tady taková mlha, že že všeho doslova chčije voda toho moc dělat nejde, jsem byl rád, že jsem si konečně protáhl kostru.

Jo a ještě něco, kdysi jsme si se synem koupili frézu na sníh. Samozřejmě že jen díky tomu ten rok sníh vůbec nebyl. No a letos, když jsme si konečně pořídili mlýnek na obilí, tak se druhý den moje ženuška rozhodla, že z jídelníčku vyřadíme pšenici. No ještě že na něm jde mlít oves nebo mák. Jinak by to bylo jako s tou frézou.

Mlýnek

Vzhledem k tomu, že je teď moderní mlít si mouku doma, rozhodli jsme se, že ani my nezůstaneme pozadu.

I objednali jsme si mlýnek na obilí. Mlýnek velice moderní, zřejmě ovládaný umělou inteligencí. Holt průmyslová revoluce 4 nula do každé rodiny.

Jenže rozchodit tak složitou věc, je pro důchodce úkol přímo nadlidský. A tak byl povolán IT specialista. Po dvou dnech usilovné práce, stažení desítek aktualizací, a nového softvéééru se mu podařilo přes Wifi propojit náš stařičký počítač se supermoderním mlýnkem.

Zaplatili jsme asi deset tisíc, třicet vajec a dva králíky navrch a mohli jsme mlít.

Po nasypání pšenice do násypky ale počítač hlásí: Pšenice neodpovídá ISO 2389/42.

Máme trochu pšenice vyklepanou z klásků při paběrkování na poli, zkusíme tu. Počítač bliká jak zjednaný a já čtu: Zadejte FIK účtenky, datum, čas nákupu a celkovou částku. A sakra, tudy cesta taky nevede.

Však já ti dám, myslím si a vyrvu čidlo na mlýnku. Nasypu tam pšenici pro slepice a myslím si, že mám vyhráno. Prdlajs. Ten blbej komp hlásí: Vadné čidlo na pozici A63B/28.

Holt nezbyde, než dojet do 25 km vzdáleného obchodu a koupit v koutku se zdravými potravinami pšenici dle současných norem.

S radostí vracím čidlo A63B/28 na své místo a těším se na vlastní mouku. Marně! PC chce vědět, k čemu tu mouku potřebuji.

To už však mlýnek letí z terasy na pastvinu, kde trefí pasoucí se krávu, ta se splaší, protrhne ohradník a zmizí neznámo kde.

Když jsem se uklidnil, zakoupil jsem mlýnek na kliku. Mele na poprvé a bez nervů.

Přežijete? Přežijeme?

Tuhle jsme poslouchali pořad, kde vyprávěl pán, co vede kurzy  „Jak přežít v přírodě „. Týkalo se to jen asi 3- 7 dnů bez výdobytků civilizace v lesích, pouze spacák, nůž a křesadlo na rozdělání ohně. A to ještě dostali třeba pytlík mouky a poraďte si.

Vyprávění to bylo velice zajímavé, neboť ukázalo, že lidé pokud přijdou o hračičky jako je navigace, mobil a chytré hodinky, jsou najednou mírně řečeno v háji. Pro některé byl problém spát na zemi, pro jiného pavouci, třetí neměl Colu a byl v háji. Jiný se vykašlal na stavění přístřešku, protože odpoledne bylo teplo a v noci mrznul a ještě promokl. Najednou nabušení svalovci z posilovny byli jak malé děti. Čest vyjímkám!

A navíc, lépe to zvládají ženy než muži. No … muži, … dnes snad ani pořádní chlapi neexistují.

Tak nás to vedlo k zamyšlení, že kdyby náhodou nešel třeba týden proud ( což se stát opravdu, ale opravdu nemůže), jak by to lidé tak šíleně odtržení od přírody a od toho, co dříve uměl každý malý kluk přežili. Rozdělat oheň? To nejde, vždyť pršelo! Zabít králíka? To nikdy! Najít studánku? Bez navigace? Nemožné! Získat vodu jinak? To nejde! Atd., atd. ….

Ano, jsme zhýčkaní tenkou slupkou tzv. civilizace tak, že pokud by to pozlátko nefungovalo, přežila by tak desetina lidí. Což není z mé hlavy, ale pevně tomu věřím. Jenže to by bylo na další, ne příliš korektní článek.

A tak jsme to vše s Evinkou v teple u kamen probrali a došli k závěru, že bychom to asi zvládli. Život na samotě naučí opravdu hodně. Co bychom asi nezvládli je to, že ti nejméně schopní jsou, pokud mají hlad velice schopní a nadaní, vás připravit nejen o jídlo ale i o život. Viz příklady z bývalé Jugoslávie.

 

 

 

 

 

Tak prý jsem prdlej …

… říkala a vlastně to říká pořád moje ženuška. No asi jsem, jenže ona by se s ,,normálním“ chlapem unudila. A já s ,,normální“ ženou taky.
To dostanu nápad uvařit knedlíky ze šrotu, jí se to líbí a uvaří je. Pořídit si kozy na mléko byl můj nápad, dnes si to bez nich nedovede představit. A spousta dalších, z pohledu dnešní zvrácené doby bláznivých nápadů.
Když jsme si tak báječně užívali nákup v megahypersuerkvelbu ( viz dřívější článek), našel jsem pohanku. Nikdy jsme jí nejedli, měli jsme pouze povědomí, že existuje.
,, Co s tím budeme dělat?“ ptá se moje ženuška
,, Z toho budeš vařit“
,, Ty jsi vážně prdlej“ povídá ona
Nooo, dnes z ní udělala zavářku do polívky. Oběma chutnala a tak jsme jí hned objednali pár kilo. A z toho co zbylo vaří přílohu k pečenému králíku.
A nejen to, rozhodla se ( ona!), že jí budeme pěstovat, sice jen na čaj, neboť získat zrno není jen tak. A navíc, je medonosná pro včeličky.
Takže asi jsme prdlí oba dva. Není to nádherné? 🙂
A ještě jsem objednal kuchařku Vaříme z pohanky.

Na obrázku může být: jídlo