Na obrázku borůvky nejsou. Je to mnoha lidmi opovrhovaný černý rybíz. Letos je kupodivu obzláště dobrý a sladký. Bude z něj výborný džem.

Jsme za něj velice rádi, protože ostatní ovoce vhodné na džem tentokrát nemáme. Jahod bylo málo, meruňky nejsou a broskví je na stromě pár. Nestěžuji si, neboť zahrádka vždycky něco dá, a pokud je člověk vděčný a není nenažraný, tak mu to stačí. Hlavně že budou brambory, ty nás živí.

Medu letos bude malinko, s bídou pro naší spotřebu. Včelky sice létají a sbírají, ale pak pár dní prší a to, co nanosily spotřebují samy.

No, a tak dojíme kozy, krmíme zvířata, snažíme plít záhony a občas i něco sklidíme. A také odpočíváme uprostřed krásné přírody.

Sepsal Vladimír, CsD. ( Celkem spokojený důchodce 🙂 )

Od práce mě vyhnal déšť, což je v tomto podivném světě pozitivní zpráva. Pozitivní ne proto, že mě vyhnal, ale proto, že prší.

Vzhledem k tomu, že se blíží zima a je potřeba míti suché dřevo, stavím nový dřevník.  No a ten déšť mi tu činnost překazil a já se uchýlil do chatičky, kde zatím Evinka řádila v kuchyni. Upekla králíka, buchtu a udělala naší báječnou zmrzlinu. No, pěkně jsem si nacpal panděro a navrch ještě přišla ta zmrzlina. S ní se u nás netroškaří, dělá se ze tří šlehaček, šesti vajec a šesti lžic medu. Kalorická bomba jak hrom. Výživová poradkyně by z nás radost asi neměla ale je nám to fuk, páč syrová vejce jsou zdravá a med také.

Jo a včera z nás bylo pár lidí pafff. Přijela pošťačka, postarší paní, hodná, usměvavá a vždy v pohodě. Protože takových lidí moc není a zbylo mi pár knížek, jednu jsem jí věnoval. Asi se jí to moc často nestane a tak údiv vystřídala nefalšovaná radost. Ani nechtěla odjet dokud jsem jí nenapsal věnování.

Kráčíme si po městě a potkáme paní z banky, která nám kdysi zařizovala úvěr. Kupodivu si nás po těch létech pamatovala a optala se jak se máme. Po pravdě jsme odpověděli, že jsme asi nejspokojenější důchodci na světě. Zřejmě takovou odpověď nečekala a ten údiv opravdu hraný nebyl. Když jsme dodali, že bydlíme na samotě,  tak že prý to musí být nádherné a že se nám ani nediví.

Šlehačku na zmrzlinu kupujeme. U pokladny povídá Evinka, že to zaplatí ona. A následoval náš humor a dobrý rozmar:

– Já to zaplatím.

– Tak to si tě už asi vezmu když máš tolik peněz

– To bych se ale musela rozvést

– Tak jo, a toho tvýho pěkně oškubem

– Toho už jsem oškubala já

Pokladní jen nevěřícně zírala a co si myslela, to fakt nevíme

Naše snahy o vypěstování máku se vždy míjely účinkem. Vzhledem k tomu, že žádná chemie na naší zahrádku nepatří, plevel byl vždy rychlejší. Po několika marných pokusech jsme to prostě vzdali.
Přírodě se nás asi zželelo, a tak aniž bychom mák seli, vzešel úplně sám a na záhonu, kde jsme vždy pěstovali kytky.
Tak jsme kytky dali jinam a včeličky mají kde sbírat med.
A my možná budeme mít trochu máku na buchty.
No, není ta příroda úžasná?

Jo, kopretiny, ty už člověk pomalu nevidí. A to jich bývaly plné louky.

Marně nějakou kopretinu a nejen tu vyhlížím při našich toulkách po okolí. Prostě nejsou a kdo ví, jestli ještě budou.

Stýská se mi po těch loukách mého mládí, plných lučních květů. Dnes, alespoň tady je to samá tzv. pastvina a to s loukou nemá nic společného.

A tak jsme si vypěstovali alespoň pár pravých kopretin. A založili záhonek s lučním kvítím. Málo, ale alespoň něco.

A nenadávejte, že prší! Ono je to hóóódně potřeba.

Všiml jsem si jedné konečně úžasné věci. Počasí. Ono je totiž světe div se normální. Takové jaké bývalo. Teplo nic moc, každou chvíli prší. I ty mraky jsou povětšinou takové, jaké bývaly za našeho mládí.

A protože prší i dnes, opravil jsem a pověsil starý lustr, co jsem našel vyhozený ve stodole. Do chatičky sice ne, tam se nehodí, ale v altánku se mi líbí. To chybějící stínidlo budu muset ještě sehnat.

Jo, altánek. To bylo tak: Je třeba další kůlna, protože stávající je moc malá a není kam co dát. I koupil jsem pár trámků, prken, latí a k tomu plech na střechu. Jenže kde jí postavit, že jo.  Sem se nehodí, tady sice jo, ale je tu hory doly, tam je to daleko …. no materiál čekal rok.

A tu napadlo mojí ženušku to samé co mě. Postavit místo kůlny altán, aby pokud někdo ( čistě náhodou) přijede, bylo kde posedět. I na internetu vybrala takový, který se nám oběma líbil.

Objednáno v lednu ( to vymýšlíme nejvíc kravin, protože máme málo práce 🙂 ), dodáno v dubnu. Postaveno o týden později.

Altán je to sice hezký, ale chtělo by to ještě nějakou zástěnu. Jenže výhled je také hezký a zástěnou by bylo po výhledu. Udělám hradbičku, pravil jsem. Prkna mám, latě také …. kruci, čím to ohoblovat. A tak máme nejen altán, ale ještě i hoblovku.

No, a tohle přináší život na samotě. Chceš levně topit? Můžeš, ale pořiď si pilu a odmakej si to. Chceš kvalitní jídlo? Máš ho mít, ale bude tě to stát práci a určitě nebude zadarmo. Chceš žít uprostřed přírody? Tak tohle musí mít člověk pod kůží a pořádně zažráno. Kdo nezkusil, těžko pochopí.