Blog o tom, jak se dá krásně žít daleko od civilizace uprostřed přírody
Jak jsem již dříve psal, hypersuper se vyhýbáme jak jenom to jde, a nejraději nakupujeme u sedláků. No, dnes si říkají farmáři a rozebrat tohle názvosloví by bylo na samostatný článek.
Nakoupili jsme opravdové a poctivě vyrobené potraviny od farmářů a pokračovali pro krmení pro naše zvířata k sedlákovi.
A protože práce teď není tolik, prošli jsme se zámeckým parkem který je při cestě.
V lese jsme každý den. Proč ne, vždyť bydlíme prakticky v lese.
Les je pokaždé jiný. Někdy veselý, někdy smutný a zasmušilý, ale pokaždé krásný. A vždy svojí krásou překvapí.
A že zdejší mlhy jsou pověstné. Kam se hrabe Londýn. Tam jsem sice nebyl ( ani po tom netoužím), ale těžko je tam na podzim víc mlhavo nežli zde.
Ten klid jaký příroda v mlze vyzařuje je nakažlivý a svým způsobem vznešený.
Nebojte, ještě pamatuji mlhy ve městě. Hrůza, děs a depka. Ovšem tady v přírodě krása. 
I když k té mlhavé kráse patří i to, že necháte boty venku na terase a ráno jsou mokré jak hnůj. I to, že ke slepicím můžete jen v gumovkách.
A pak se jdete projít do lesa a … ne, nejde to popsat. Pocity jsou tak jako zkušenosti nepřenosné. Jestli je to dobře nebo špatně nevím. Asi je to dobře.
Pokud na našich potulkách lesními porosty v okolí někoho potkáme, jsou to lesáci, málokdy na podzim houbaři.
Dnes však byla vyjímka. Potkali jsme totiž partu osmi mladých, sympatických lidí na čundru.
Pozdravili jsme se, prohodili pár vět a dozvěděli se, že jsme první lidé, které dnes potkali, což u nich na Jižní Moravě zvykem není. I to, že v nohou mají hned zrána asi 5 km a dalších minimálně třináct před sebou a že jdou do Rabštejna.
Na naše doporučení restaurace v Chýši, kde opravdu dobře vaří se jen ušklíbli. Pohled na kotlík upevněný na torně jedno z nich vysvětloval vše.
Inu, setkání to bylo sice krátké, ale velice příjemné. A dalo nám i naději, že ještě se najdou mladí lidé, kteří jsou příjemní, sympatičtí a dle všeho i normální.
Věřím, že tito v přírodě bordel nenechávají, na rozdíl od jiných ,,milovníků přírody“.
Já vím, žádné hory natož vysoké tady nejsou. Ale ty co tu jsou, ty na trénování bohatě stačí. 
Tak tedy trénujeme téměř každý den, neboť člověk se má hýbat. Když se nehýbe, tak hnije a stárne.
Odměnou je nám báječný pocit, příjemná únava a úžasné pohledy do krajiny.
Být v lese každý den je něco úžasného. 
No jo, ten internet, novodobý mor. Máme ho i my tady na samotě. Ne, že by to bez něj nešlo, ale občas si člověk chce něco přečíst ( pomalu není co), občas něco objednat a občas něco napsat na tento blog.
Dráty sem vedou s bídou elektřinu a tak data k nám šly přes chytrý mobil. Zda byl chytrý nevím, ale chytře vyrobený byl určitě. Aby dlouho nefungoval nějakou chytrou hlavu napadlo vyřešit nabíjení titěrným USB. No, vydrželo to tři roky, na dnešní dobu úspěch.
A tak jsme byli nuceni vyrazit do města za účelem pořízení něčeho, aby nám ten slavný internet fungoval.
Město bylo veliké, plné aut, lidí a dokonce i tramvaj jsem asi po deseti létech viděl. I to úžasné obchodní centrum jsme našli a nezabloudili. No, bylo to tam nádherné, výlohy nablýskané, a dokonce světe div se, měli tam i pojízdný chodník do kopce. Ten by se nám hodil sem na samotu, páč ke kravínu to do kopce je a cestou bychom se nezadýchali.
Chytrý mobil už jsem nechtěl, a tak jsme zakoupili nějaké zařízení, prý router. A představte si, je to divný, ale vyrobili to v Číně.
A protože pro nás je nejkrásnější pohled na jakékoliv město ve zpětném zrcátku, s radostí jsme ujížděli sem, mezi králíky, slepice, kozy a ostatní faunu i flóru. 
Že se nám ten internet podařilo asi po deseti hodinách zprovoznit, toho je důkazem tento článek.
Asi blbý den. Koupili jsme si šunku. Dokonce dětskou šunku. No, to jsme si zase jednou dali. Slaná byla jako prase a voda z ní přímo chcala – promiňte ten výraz. Nelze to napsat jinak.
Tak takhle tedy ne, vyrobíme si svoji, králičí. Tak nějak se zadařila, ale zase byla pro změnu moc suchá.
Možná je to tím králičím masem, a tak jsme zakoupili vepřové nikoliv v hypersuper, ale u místního řezníka.
80 deka masa a 0,8 dcl vody, přesně podle receptu. Po uvaření jsem vykulil svoje stářím unavené oči. Z šunkovaru jsme vylili nikoliv těch 0,8 dcl vody se kterými jsme maso smíchali, ale celých 3,5 dcl !!!!
A voda do něj při vaření určitě nenatekla, to jsem hlídal pečlivě.
Jo, masíčko bylo opravdu hodně šťavnaté. Čím ta prasata dnes krmí to neví ani pánbu. A co s tím masem dělají neví ani sv. Petr.
Jo, 80 dkg ,,masa“ – 27 dkg vody = 53. A to se vyplatí i když kubík vody stojí 100,- Kč. Ale na druhou stranu, 120,- za kilo, to se přece vyplatí.
Nejen prací živ je člověk, v důchodu obvzlášť, a tak jsme po dlouhé době vyrazili na výlet.
A rovnou do města a ne ledajakého. Vydali jsme se do nejmenšího města prý v Evropě. Ptáte-li se kde to je, tak kousek od nás. Rabštejn nad Střelou se to město jmenuje.
Klídek, pohoda, málo turistů a město nádherné. Stavby velkolepé, lidová architektura krásná, krajina kolem též.
A protože nám vyhládlo, dali jsme si oběd v zámecké restauraci a pivovaru v Chýši. Vaří zde opravdu na jedničku.
Místním zámkem nás provázela sama majitelka paní (šlechtické tituly se nepoužívají od r. 1918, škoda) Lažanská. Jen tak mimochodem, sympatická a docela obyčejná paní. Z ruiny kterou od státu zakoupili(!) dokázali nemožné. Zámek je krásně opraven a návštěva rozhodně stojí za to.
