Jaro je letos studené. Zda to vadí ptáčkům nevíme, ale mláďata mají nádherná.
Také se o ně vzorně starají a celý den se nezastaví. Vždyť to je jídla a mladí mají hlad neustále.
Už snášejí
Tak už je jaro. Letos studené, ale ono jaro bývalo studené vždy. Jen za posledních pár let jsme si zvykli, že krávy hodně prdí a otepluje se. A tím pádem je léto už v dubnu.
No já nevím, krav jsme chovali daleko více a léto v dubnu nebývalo. To zas nám chce někdo natlačit do hlavy další z nepřeberného množství nesmyslů této zvrácené doby. 
Ptáčkům je to všechno jedno, prostě nastal čas snášet vajíčka a tak snáší. Snáší proto, aby zachovali rod. A jedinou jejich starostí je uživit potomstvo. A hnízdečko si postaví i bez hypotéky a rychle.
Vše při starém
Tak jsme asi po dvou měsících ometli slepičince ze střechy auta, trochu omyli již téměř neprůhledné čelní sklo a vyrazili do tzv. civilizace nakoupit něco těch nejzákladnějších potřeb. A také zjistit, co se tam, kde žijí lidé změnilo.
Pokud jsme čekali, že změnilo, tak nezměnilo lautr nic. Lidé chodí stále jak zombíci s hadrem na hubě dál, městská tzv. policie buzerovala babku za to, že se předpisově nedusí i když kolem nikdo nebyl, v krámech je pořád ještě žrádlo a jako vždy kvality pochybné.
Paní prodavačka v instalatérských potřebách si postěžovala, že instalatéři téměř vymizeli. Tak jsem jí ujistil, že ta reklama na mém autě dávno neplatí, páč být důchodcem je v dnešní době lepší, než živnostníkem a přidal jsem svojí oblíbenou hlášku: ,, Lepší státním úředníkem, nežli drobným živnostníkem.“
Kukuřici pro kuřata měl za 700,-/q pouze pan Babiš v jeho ZZN ( Zemědělské zásobování a nákup – vysvětlení pro mladou generaci). Drobní, nám známí zemědělci ji nemají.
No a tak jsme se po zhruba dvouhodinovém hlubokém civilizačním a kulturním zážitku s radostí vrátili mezi naše milovaná i též nikoliv naše ale divoká zvířátka.
Oni to nechtějí
Ne, že by kolem chodilo procesí, ale během roku kolem nás dost chatařů a houbařů z okolí projde. A všichni vědí, že máme králíky, slepice, kuřata i kozy.
Ano, chováme vše pro vlastní potřebu a mimo pár králíků kdysi, nikoliv na prodej.
A vrtá nám v hlavě, že za ta léta se nikdo nezeptal, zda nemáme něco z toho co chováme na prodej.
Nemáme potřebu cokoliv prodávat, jen se divíme, že nikdo nechce kvalitní maso, vejce a nedej bože kozí mléko.
Je nám to fakt fuk, stejně se teď nic kromě vajec ze dvora nesmí prodávat. Jen se prostě divíme.
A třeba navštívíme hypersuperkvelb, možná to tam mají kvalitnější.
Úvaha od lesa
Tak týden cpali dětičkám ve škole do nosů pochybné špejle, aby zjistili že je půl promile pozitivních. Pozitivních, nikoliv nemocných. Promile je prosím setina procenta a procento je setina celku. Kdo není distančně – inkluzivně vzdělán, jistě si spočítá to neuvěřitelné množstní pozitivních školáčků.
To však nestačilo a negativně testované dětičky se dál musí dusit s hadrem na obličeji.
Jsem blbej vidlák, ale buď jsou ty testy na ehmmm … píp a nebo se někdo zbláznil a z lidí si dělá … pííp.
Děkuji bohu, že děti mám už dospělé a nemusím je vyučovat doma, páč za těchto podmínek bych je do školy nepustil.
Což takhle kakao k snídani?
Jo, jenže to musíte vstát tak v sedm ráno a podojit kozy. Potom zatopit ve sporáku, to abyste měli na čem to mléko ohřát.
No a potom si můžete dát úžasně dobré kakao k snídani.
Kakao, nikoliv jakési granko a pod., to je samá chemie.
Dobrou chuť.
Radši už ne
Tak nějak jsem doufal, že existuje reinkarnace a že by bylo dobré se sem na Zem ještě někdy vrátit.
Když pročítám dějiny (nikoliv his – tórii, což není totéž) a vidím kam tato civilizace směřuje se modlím, aby ta reinkarnace neexistovala.
Panoptikum
Letí to letí. Už jsem tři a půl roku v důchodu a uteklo to jako voda.
Ne, že by se mi po práci stýskalo, koneckonců práce mám teď dost tady na našem minihospodářství, ale občas si vzpomenu na svoje zákazníky. Koneckonců za těch 18 let jich bylo opravdu hodně, a mnohé jsem za ta léta navštívil mnohokrát.
Oni znali mě, já je, a tak pokud zavolali, že něco potřebují, věděl jsem většinou co mě kde čeká, a oni věděli že přijde ten, koho znají.
Ty vztahy byly často velice přátelské a ti lidé, hlavně pokud byli osamělí, byli rádi, že si mají s kým popovídat. A tak jsem často z vyprávění znal pomalu celý jejich rodokmen, jak se mají jejich děti a pod. A i já často na sebe vykecal víc než jsem musel.
Nějakých zajímavých příhod pár bylo, ale dnes už jsou to jen střípky v paměti. Třeba když paní Iloušová pekla vánoční cukroví, s takovými mrňkami jak blecha si trpělivě hrála a její manžel to jedl polévkovou lžící přímo z mísy. A ona se na něj vůbec nezlobila a pekla dál. Na tohle nejde zapomenout.
Vzpomínám si na jednu starou babičku, bylo jí 92 let, plná elánu a optimismu. Přijdu a povídá: ,, To jsem blázen pane, co? Ve dvaadevadesáti si koupím koberec“. Ta její radost z něj je nezapomenutelná. Také už nevím jak se jmenovala, ale podobu mám před očima jako by stála přede mnou.
A byt pana Baušeho, bývalého panského kočího, tak ten byl prohulenej tak, že i když jsem byl kuřák, to byla síla i na mě. Ale byl to ledový kliďas.
A staří manželé Doudovi, z nich vzájemná láska přímo tryskala. K nim jsem chodil rád, to bylo vždy takové pohlazení. Pak zbyla jen paní a to už bylo hodně, hodně smutné….
Nebo v rodinném baráku: ,, Tady máte klídek…“. ,, To jo, než přijdou holky“ ,, Kolik jich máte?“ ,, Osm“
Polknu naprázdno a ptám se jak staré: ,, Od dvou do osmnácti“. Podotýkám, že paní na to vůbec nevypadala a všechny byly údajně její. Smekám …
Zvláštní, ty lidičky, jejich podobu si pamatuji, potkat je dnes, budu přesně vědět kdo to je, ale podle jména už moc ne.
No, byly i smutnější chvíle, to když dole v baráku viselo parte. To bývalo hodně smutné. Vždyť ty lidičky byli často tak trochu součástí mého života.
Ono bylo trochu smutné i to, když jsem kdysi živé a vitální lidičky později potkával v domově důchodců, kam jsem chodil na brigádu když už i já se v tom důchodu ocitl.
A tak mi někdy před očima běží to panoptikum lidiček, které jsem při své práci potkal. Spousta z nich už žije jen v mých vzpomínkách.
No a někteří zavolají i po těch létech že potřebují něco opravit. Věřte, že to u srdíčka zahřeje.
Vím dobře, že byli i lidičky, kteří mě nemuseli. Ale tak už to v životě bývá.
P.S. Jména byla záměrně pozměněna.
Kozlík
Radosti
Podle počasí to nevypadá že by byla za námi zima, ale kozám je to jedno. Tak, jako každý rok zhruba v půlce března porodí kůzlata. Některý rok je teplo, jiný rok je ještě třeba sníh. No, co mají dělat, termín je termín.
A kůzlata jsou chytrá. I když každá koza porodí úplně jinde, jak jsou schopná jen malinko chodit, utvoří chumel aby se zahřívala navzájem a bylo jim tepleji. A maminy je neomylně poznají a vždy dají napít jen těm svým. 
Teď nabírají síly, ale jak bude tepleji, budou pěkně dovádět a bude s nimi spousta legrace.
A za chvíli budou rodit také králíci, takže radostných událostí bude dostatek.
A nás čeká zase nejen spousta práce, ale též radostí.