A možná že nechybí, třeba se jenom přede mnou schovali. Kdo ví, co vše před námi les skrývá. Ale i to, co nám ukáže je nádherné.
A tak si chodíme a díváme se na tu něžnou krásu, která je okolo nás.
A možná že nechybí, třeba se jenom přede mnou schovali. Kdo ví, co vše před námi les skrývá. Ale i to, co nám ukáže je nádherné.
A tak si chodíme a díváme se na tu něžnou krásu, která je okolo nás.
Tak to byl můj děda. V Praze se narodil, v Praze žil a v Praze umřel. Život mimo Prahu by ho nejspíše zabil.
Pokud nás někdy sporadicky navštívil na maloměstě, bylo to pro něj utrpení. Prošel zahradou po pěšince tam a zpátky, za půl hodiny se podíval na hodinky a prohlásil: ,, Tak jsme je matko viděli, jdeme na vlak.“ Tímto pro něj venkov skončil opět tak na rok.
Inu bez ironie pravý Pražák.
P:S: Díky němu jsem ovšem znal jako dítě i dospívající Prahu tak, jako málokdo. Jenže …. už je to nějakých 40 let. Bohužel.
A docela velká. Komu by to vadilo, i v mlze je příroda nádherná.
Citát neznámého autora
,, Jak je snadné pro lehkost žití míti myšlení pštrosa s hlavou zabořenou do písku“
Ne, nebudu psát o té klasické, zlé závisti, kdy někdo závidí někomu hmotné statky. To, o čem chci napsat jen pár vět, je o závisti jiné. O té, kterou slýcháme tady na samotě dost často. Tohle je závist taková milá, u srdíčka hřející. (Snad ten oxymorón někdo pochopí.)
Lidé přijdou, chvíli pobudou a při odchodu slyšíme obvyklou větu: ,, Já vám to tak závidím“. Dlouho jsem přemýšlel co nám závidí. Majetek nemáme, tak vlastně co? Tušit o jakou závist vlastně jde jsem začal, když někteří dodávali: ,, …. Ale já bych takhle žít nemohl“. Ono těch dovětků bývá trochu více a celkově z nich postupně vyplynulo, co nám to vlastně tak závidí.
Závidí nám totiž to, že jsme to dokázali. Že jsme dokázali změnit vztah k životu, penězům i konvencím. To, že nám stačí nakoupit jednou za měsíc, že se za ničím neženeme a že nám ke spokojenosti stačí být v přírodě. Závidí nám z toho vyplývající klid na duši.
Oni by (někteří) rádi žili když ne stejně, tak velice podobně, ovšem jejich pouta k systému jsou příliš silná a vůle se z nich vymanit příliš slabá. Mohli by, (mají chaty), ale zvyk je železná košile a pohodlíčko je tak fajn.
A dost možná si uvědomují, že i ta krása a spokojený život tady má i odvrácenou tvář. Ne vždy je slunečno, občas bláto, mlhy, sychravo, v zimě pro vodu do studánky a vstávání do zimy, kdy ráno jsou uvnitř 4st. O co se člověk nepostará, to prostě nemá a musí se setsakramentsky otáčet.
Odměnou za to všechno je ten báječný a spokojený život bez stresů dnešní doby. I to, že po těch létech přírodu vnímáme úplně jinak než dřív. Jak? Bohužel, tohle nejde popsat, to se musí prožít.
Jsou místa plná turistů, kde toho k vidění ani moc není. To jen reklama a vidina zisku udělala svojí práci.
Ale také jsou místa, kde je toho k vidění hodně a mnoho lidí netuší, že i odlehlém koutě naší vlasti jsou nádherné zámky i jiné památky. A člověk se diví, jak to zde v dobách dávno minulých žilo a jaké bohatství se zde nashromáždilo a jakou krásu je tu možno spatřiti.
Ať už je to zámek Chýše, Valeč, nebo Manětín. Navštívili jsme všechny tři a času ani vstupného jsme nelitovali.
Jen ten zámeček Struhaře nedaleko nás už asi nikdo nezachrání.
,, Někteří nemají pochopit čím,
někteří nechápou,
někteří nechtějí chápat,
někteří chápou ale popírají,
někteří chápou, nepopírají, ale nezajímá je to,
a někteří chápou, ale neozývají se, protože existují ti výše napsaní…“