Ona vlastně vůbec není veliká. Je docela malá a je na cestě kudy jezdíme k ,,našemu“ sedlákovi pro krmení.

Ale je tam docela hezký a hezky opravený zámeček. Tak jsem si ho vyfotil.

Wikipedie říká toto:

Předchůdcem zámku byla tvrz zmiňovaná na přelomu čtrnáctého a patnáctého století, kdy měla podle dobového popisu dvě věže a mezi nimi budovu se světnicí. Není jisté, kdy zanikla, ale pravděpodobně se tak stalo po připojení Veliké Vsi k hasištejnskému nebo mašťovskému panství.

V roce 1660 velikoveské panství koupili augustiánští kanovníci z pražského Karlova a nechali zde vybudovat barokní zámek jako letní sídlo pro svého opata. Stavba nedokončeného zámku skončila roku 1762, ale už v roce 1785 byl pražský klášter v důsledku reforem císaře Josefa II. zrušen a jeho majetek se dostal do správy Náboženské matice. Od ní panství koupil v roce 1788 Ignác Schreiter a později v roce 1811 zámek dokončil. Novorenesanční podobu zámek získal v letech 1890–1896, kdy patřil Richardu Procházkovi z Prahy,^[2] který jej prodal Jaroslavu Kosovi.^[3] Ve druhé polovině 20. století zámek využíval státní statek, sídlil v něm místní národní výbor a v patře byly byty zaměstnanců.^[2] Po roce 1990 byl zámek vrácen dědičce původních majitelů, od které ho koupila okounovská firma Druhá severočeská stavební společnost

Trochu jsem veršoval:

Odešli lidé, museli jít, varhanní chorál naposled zní.

Odešli lidé, utichl smích, ve vratech kostela zarachotil klíč.

Poslední varhaník usedá na schod, nad ním je kostel, pod kostelem pusto.

Domy jsou prázdné, nikdo už není, jen pustou zahradou vítr se honí.

Domy už spadly, zahradník chybí, jen stará jablůňka jablíčka plodí.

Slíbil jsem si, že už sem Skoky dávat nebudu. Jenže 1,6 km od Skoků je zaniklý Rohrerův mlýn, datovaný do 17tého století. Opuštěný byl patrně za války, nejpozději však v r. 1945.

A tak jsme vyrazili na výšlap, spíše sešlap, neboť výšlap je nahoru, a tohle bylo docela prudce dolů. Zato krásnou pěšinou, lemovanou hlubokými stržemi. Navíc cesta je neznačená a tak jsme se spoléhali na instinkt. Ten nás dovedl na místo.

No, z mlýna toho moc nezbylo. Navíc vše zarostlé, takže vyfotit rozlehlost všech stavení bylo nemožné. I tak si na místě člověk uvědomí, že nic není věčné. A že i tak rozlehlou usedlost pohltí čas a příroda.

Takže pár fotek a teď už hodně náročný výšlap nahoru do Skoků.

Více info: https://www.pamatkyaprirodakarlovarska.cz/sovolusky-rohreruv-mlyn

Skoky,  Maria Stock.

Místo, které si mě snad našlo. Já vím, ono ke mě nepřišlo, přišel jsem já k němu. Ale osud tomu chtěl, abychom se potkali, abych se o tom místu vůbec dozvěděl.

Je to místo, kde už téměř nic zdánlivě není. Opravdu nic? Opravdu tam uprostřed té divočiny je jenom ten nádherný kostel? No já vím, ještě ten zchátralý hostinec a zbytky základů bývalé vesnice.

Ale kdepak, je tam toho daleko více. Jen je to neviditelné, neměřitelné, ale je to tam. Genius loci. Ta zvláštní uklidňující atmosféra, tajemno a povznášející klid. Vtáhlo mě to tam a nechtělo se mi odtamtud.

Jako bych se chtěl vrátit do toho roku 1738, kdy byl po dvou (!) létech od položení základního kamene dostavěn tento kostel. Vidět a prožít tu dobu, která byla z našeho pohledu velice těžká. I když později přišly doby daleko, daleko těžší.

Procházím tiše pěšinkami okolo základů stavení kde ještě relativně nedávno  kypěl život. Vždyť poslední obyvatelka co se odmítla vystěhovat, a několik let žila sama v opuštěné vesnici bez elektřiny, zemřela (utopila se ve studni snad nešťastnou náhodou) v r. 1982.

Vrátit se do té doby nelze, ale že se do Skoků vrátím, to vím určitě. A ne jednou.

Máte-li zájem o více informací tak zde je odkaz: www.skoky.eu

K obrázku: Věže mají provizorní střechu, tu původní měděnou ukradli zloději po r. 2000.

1736 – položen základní kámen ke kostelu, stavba kostela markrabětem bádenským, stavitel Johann Schmied z Útviny, stavba zaplacena z obětních peněz poutníků.

1738 – vysvěcen hlavní oltář k poctě Navštívení Panny Marie, 8 tisíc poutníků

Dnes by za ty dva roky ani nevyběhali stavební povolení. Jo, pokrok je pokrok.