Starý pán
Bydlel sám, okna do zahrady, a tak když chtěl vidět člověka, sedl si před byt na židli a čekal. Čekal zda půjde někdo kolem a mimo pozdravu s ním prohodí aspoň pár vět.
Samota a osamělost bývá úděl stáří. Marné čekání na … na co vlastně?
……..
Venku před domem pár pytlů s oblečením, několik kusů starého nábytku a prázdný byt bez starého pána.
……..
Copak je s panem Josefem? Už to nezvládal tak ho odvezli do domova důchodců.
…….
Uteče nějaký čas a na otázku kde je pan Josef bude ta nejsmutnější odpověď.
……
Stáří je na prdlačku.
Prádelna aneb sobotní koupání
Prádelna byla stavba na dvoře rodinného domku. Domeček, dá-li se to tak nazvat o rozměrech zhruba 3×6 metrů, kam šíleně táhlo okny, a ještě více dveřmi. Bylo zde umístěno kde co, zahradním nářadím počínaje přes různý nepotřebný bordel a bramborami konče. A myšky, myšky tam byly také. Trůnil zde i malý motocykl pionýr, zvaný pařez.
Úplně vzadu v rohu stál starý, téměř rozpadlý sporák na tuhá paliva. Pro toho, kdo se chtěl zde vykoupat (jiná možnost nebyla), předmět nepostradatelný. Ještě velký prádelní hrnec a plechová vanička o délce tak 120 cm.
Na témže dvoře byla i studna, odkud se brala voda. Studna to byla mělká a tak se potřebná voda nabírala kýblem na železném háku na konci dřevěné násady.
Každou sobotu nastal rituál: nanosit vodu, zatopit ve sporáku, ohřát vodu a v té vaničce, ve které jsem si sotva klekl se vykoupat. Inu, šlo to. A vykoupaný v mraze přes dvůr doběhnout domů.
Po této zkušenosti z mého dětství i mládí miluju ty kecy, jak koupelny v paneláku byly příšerný. Ona ta koupelna v paneláku u mé tetičky, když mi bylo patnáct, byla pro mě, a nejen pro mě do té doby nepředstavitelný luxus.
Ještě jeden odstavec pro ,,ekology,, : V těch kamnech se topilo vším, co přišlo pod ruku. Ponejvíce však tzv. mašličkami, což byl odpad z místní výrobny linolea. Linoleum byl v podstatě thérový papír, nahoře nabarvený různými vzory. Prostě PVC lino tehdy nebylo. A při výrobě se okraje ořízly, tím vzniknuly různě široké a různě dlouhé pruhy. A z toho se motaly ty ,,mašličky“, aby se to vešlo do kamen. Prodávalo se to za hubičku jako odpad.
Nutno podotknout, že palivo to bylo velice výhřevné. Z toho, co šlo z komína za čmoud a odér, z toho by dnešní ekology trefil psotník.
No, už je to prosím padesát let.
Jo a záchod? Kadibudka na dvoře.
Vánoce zrušili?
V neděli jsme vyrazili na malý nákup do hypersuper s tím, že si koupíme nějaké ozdoby na vánoční stromeček, případně nějaký malinký umělý.
Nekoupili jsme nic, neboť nic co se týkalo Vánoc mimo žrádla v tom hytlermarketu nebylo. Zhola nic! Ba ani žádná vánoční výzdoba, jak bývalo zvykem v létech minulých.
Nakoukli jsme ještě do dvou supermarketů a situace stejná.
Takhle zrušit Vánoce v obchodech se nepodařilo ani těm dnes proklínaným komunistům.
My ty Vánoce až tak moc nežereme, ale je to letitá tradice a tradice by se měly dodržovat.
Z toho co jsem viděl mám takový svíravý pocit a neblahou předtuchu věcí příštích ….
Černá placka
Po létech věrné, i když jen občasné služby mě opustil můj starý tlačítkový telefon pro důchodce. Uměl volat, psát esemesky a nic víc. Nutno podotknout, že jsem nic více od něj nežádal, neb více neuměl. A nic jiného jsem ani nepotřeboval, neb telefon je od slova telefonovat.
A protože Ježíšek si letos pospíšil, přinesl mi takovou černou placku na který krom dvou tlačítek není zhola nic. Ani hezký to není. I byl jsem tedy poučen, že to je telefon, zvaný chytrý. Untuitivně jsem ho dokázal zapnout a tím jsem skončil, neboť to psalo nějakou pro mě neznámou haťmatilkou, který jsem jako český patriot vůbec nerozuměl. To je angličtina dědo, byl jsem poučen zeťákem. Jo aha, to je ta řeč o které zlí jazykové tvrdí, že je to zprzněná latina. Nevím, anglicky neumím a latinu měl naposledy jako student můj tatík na gymplu. Ale i tak se mi to nějak nezdá. To určitě bude nějaká odporná konspirační teorie.
A tak nastoupila mladá, chytrá a krásná generace, aby ten technologický zázrak starýmu, hloupýmu a ošklivýmu dědkovi zprovoznila. Sice to chtělo po mě všechny údaje, možná i číslo podprsenky mojí paní, ale budiž. Rezignoval jsem po sdělení, že je to dnes normální.
No, telefonovat to umí, sms posílat taky, dokonce i ten vocas … ehmmm… vocap to má. Ba na tom chodí dokonce henty internety, které jistá chytrá dáma chtěla kdysi zrušit. A světe div se, mám na tom úžasným telefonu i ty abdikace… pardon, aplikace do hypersuper. Možná budu mít levnější máslo. A to se vyplatí, nechci slevu zadarmo jak kdysi pravil známy komik.
Abych to jen nepomlouval, umí to moc hezky fotit. Vypadá to, že můj starý koníček (focení a následná úprava fotek v PC) je v háji. Hezká fotka z toho vyleze bez práce. Ať žijí Kalhounovy myši! ( Vygůglit co to je prosím, neb analogie s dnešní společností je více než výmluvná.)
Tak jo, už jsem free, cool a in. Už mi chybí jen chytré hodinky na placení v hytlermarketu.
Jen když tu placku někde vytáhnu, připadám si jak debil. A moc dobře vím proč. Nevíte? Já vám to povím, prohrál jsem. Přemýšlejte proč. Děkuji.
Osiřelé pastviny
Venku je pěkná mlha, pravila moje ženuška dnes ráno po snídani. A vzápětí dodala, že hnít v chatičce tedy nebudeme, vezmeme kárku a dojedeme pro ty větve, co se válí u cesty do lesa.
Jak pravila, tak se i stalo. Neboť zdejší podzimní mlhy oba milujeme. A navíc spojíme příjemné s užitečným. 
Kravičky včera odvezli a tak okolní pastviny osiřely. Ty kravičky nám dělají milou společnost od jara do podzimu a bez nich tady na samotě něco chybí. Vždyť je máme přímo u chatičky a tak se několikrát denně přišly podívat, co je u nás nového. Ten pocit když odjedou je takový zvláštní, nepopsatelný. Jako by chyběla nějaká nezměřitelná energie.
Na pastvině kde se pasou, rostou staré jabloně a tak jsme se došli podívat, zda nám ty holky nechaly nějaká jablka. Ony totiž si ta jablka umí setřásat a jde jim to velice dobře. Chytí do čumáku větev na kterou dosáhnou, a prostě třesou dokud jim nějaká ta jablka nespadnou. Ani do Kauflandu nemusí. Nějaká nám tam nechaly, a tak domů neseme ještě touhle dobou dva kýble jablek. Krásně dozrály a jsou nádherně zbarvená. Taková nemají ani v hypersuper pod těma jejich speciálníma žárovkama.
Prostě dnes, jako jindy takový docela obyčejný den.
Dva světy
Uplynulo příjemných dvanáct let života v malinké chatičce na samotě. Za ty roky jsme se mnohému naučili, hodně poznali i zažili to, co jiní nezažijí za celý život.
Život v přírodě je krásný, ale také náročný. Co si neuděláte, to nemáte. A pokud chcete svoje jídlo, hezky si to odpracujete. Ovšem tu práci musíte brát jako zábavu, jinak skončíte po první zimě někde ve městě v paneláku. A nás to bavilo, i nadále baví. Jenže ..
Jenže s přibývajícím věkem ubývají síly a to, co jsme dříve udělali za den, to nám teď trvá týden a podvědomě se vkrádá obava co dál, až to jednou prostě nepůjde. Že ta doba jednou přijde, jsme věděli od začátku.
I dostali jsme před deseti léty nápad, zažádat si o obecní byt s tím, že nám ho stejně nedají, ale náhoda je blbec a třeba to vyjde. Devět let nás odmítali a ten desátý jsme vyhráli v loterii. Což znamenalo telefon z obecního úřadu, zda nechceme byt v ,,důchoďáku“. Což je bytový dům pro důchodce. Takový normální barák s malými byty, kde bydlí jenom důchodci. ( Jsou fajn a je s nimi víc legrace než s mladými.)
Oba jsme se shodli na tom, že tohle je poslední šance získat bydlení které z našeho podprůměrného důchodu utáhneme finančně. A tak se z nás stali lidé z paneláku. No… tak napůl.
Neboť zahradu i zvířata máme nadále a rušit to zatím nehodláme a z bytu na zahradu to máme pár km.
A ty dva světy?
První svět, ten pohodlný:
Ráno vstaneme do tepla, nemusíme topit ani ohřívat vodu na kamnech. Nemusím vůbec nic dělat, jen sedět a sežrat co moje ženuška uvaří. Pohodlíčko, ale pro člověka zvyklého pořád něco dělat je to nuda. Ještě tedy nějaká procházka, případně hluboký, ale opravdu velmi hluboký kulturní zážitek při nákupu v hypersuper.
Druhý svět, ten méně pohodlný:
Ráno vstát do zimy, zatopit, nakrmit zvířata, práce na zahradě, do lesa na dřevo, to nařezat. Teď na podzim stačí zakopnout a jsme v lese plném hub. Občas něco opravit a práce je pořád dost. Pokud bychom si nenadělali pořádnou zásobu dřeva, tak umrzneme. Ale vnímat tu krásnou přírodu kolem, to se neomrzí snad nikdy.
No a navečer se vrátíme do našeho útulného bytečku si odpočinout. A je-li opravdu počasí že nejde nic dělat, lenošíme tam celý den.
No a jednou (doufám, že ne moc brzy) přijde doba, kdy budeme v tom bytě víc než na té naší samotě.
P:S: I když z bytu koukáme do zeleně, to odtržení od přírody je opravdu velké. Inu, po těch létech života v ,,pralese“ se není čemu divit.
P:P:S: Ony ty síly ubývají docela rychle. Člověka to štve, ale nic s tím nenadělá. Jen se snažit nezpohodlnět, což by byla cesta do pekel.
Omluva
Omlouvám se všem dnes už asi bývalým čtenářům ze jsem dlouho nic nenapsal. Nějak mi došla inspirace a nešlo mi vytvořit nic, co by šlo alespoň se sebezapřením přečíst.
Tak to dnes zkusím napravit.
Porcelán Thun Klášterec n/Ohří 1794, aneb trochu (hodně) nostalgie
230 let. Ještě jednou a slovy: dvěstětřicet let. Přesně tak dlouho fungovala porcelánka Thun v Kášterci nad Ohří. Přesně tak dlouho se zde vyráběl jak krásný porcelán, tak i „obyčejné“ hrnky, a nejen ty. Fabrika, kde se snoubil cit pro krásu s pracovitostí a umem tisíců lidí zde pracujících.
Dvěstětřicet let, to je několik generací. To je tisíce lidských osudů a miliony výrobků. Přehnalo se Rakousko Uherské mocnářství, první republika, první světová válka, druhá světová válka, socialismus. Ta fabrika stále vyráběla, dávala práci mnoha lidem, i mnoha lidem její výrobky dělaly radost.
Ovšem co nepřežila, je tato zvrácená doba.
Stojím před opuštěnou fabrikou na prázdném obrovském parkovišti a v mé hlavě se snoubí bezmocný vztek s velkým smutkem. Jako memento doby již minulé, je otevřena podniková prodejna, která doprodává poslední zbytky za poloviční ceny. Ovšem jen do konce srpna. Potom exitus i zde.
Já vím, Čína je levná, energie drahé přímo nekřesťansky, různé zájmy různých vlivných lidí, a co si budeme povídat, dnes moc lidí krásu nechce (čest vyjímkám). Estetično jim nic neříká. Jim stačí levný hrnek z mizerného porcelánu vyrobený automatem někde v Číně, čím hnusnější tím lepší, hlavně že je levný.
A tak jsme dali se ženou dohromady poslední peníze před důchodem, a koupili si trochu toho nádherného a bohužel již posledního zdejšího porcelánu.
Proč? Protože se nám moc líbil a protože už zde v Klášterci nikdo nic takového nevyrobí. NIKDY! A též jako vzpomínka na doby, kdy z našeho pohledu byl ještě svět normální.
Jo, ta nostalgie….
Rodný dům
Stával na konci městečka. Dál už byl jen potok, výtopna parních lokomotiv, a téměř nedotčená příroda. Takový obyčejný domek, který po celá léta zůstával téměř beze změny tak, jak ho postavil můj praděda. Postavil ho za první republiky coby invalidní důchodce, bývalý mašinfíra. A být tehdy strojvedoucí, to byl pan někdo. Patrně proto si to mohl dovolit.
Tak tedy rodný dům. Ten můj. On až tak rodný nebyl, neboť jsem byl pokřtěn Vltavou kdesi v pražském Podolí, ale prožil jsem tam podstatnou část dětství až do mých jedenadvaceti let. Tu o trochu méně podstatnou část jsem byl uklízen k babičkám tu do Prahy, tu k té druhé na vesnici.
Ten barák mi byl vlastně po celý můj život jak se říká ukradenej. A tak když došlo na stavbu dálnice a byl zbourán, bylo mi to celkem fuk. Ba dokonce jsem bez nostalgie pomáhal bourat, neboť jsem potřeboval cihly na opravu tehdy svého domu.
Čas plynul, ubíhala léta, někdy ubíhal asfalt dálnice pod mým autem i v místě, kde ten barák stával, a občas jsem si na tom místě na něj vzpomněl. A jak ubíhají roky a člověk stárne, nějak mě čím dál tím více mrzí, že už jej mohu vidět jen ve vzpomínkách. Ano, mám jej před očima i s tou obrovskou zahradou ale …. ale chybí mi.
Važte si svých rodných domů. Až zestárnete, budou vám chybět pokud nebudou. Neboť ony jsou (byly) nedílnou součástí vašeho života tak, jako všechno ostatní.